TAM KDE NA TEBE NEKDO MYSLI JE MISTO KAM SE MUZES VRATIT

Bůh pomsty 1

5. prosince 2009 v 16:59 | Koizumi Michiyo |  povidky na prani pro mne
TAAAAAK nechala sem si nasat povidku od meho lowe eSBenecka Koizumi Michiyo .
Je to na par sasusaku .Je to supeer povidka a je bezva tak si ji prectete a napiste jak sa vam libila a nechte si taky napsat povidku od Koizumi Michiyo TADY TADY
JO a mocinky moc ti dekuju .


Už jsem ani nedoufala, že ho znovu uvidím. Jasně, vydala jsem se ho hledat hned, co mě Naruto odmítl, ale ve skutečnosti mě ani nenapadlo, že by se mi ho vůbec mohlo povést najít. A stejně to byl stupidní nápad! Teď nemyslím vydat se hledat člověka, kterého jsem kdysi vroucně milovala a ke kterému, jak jsem teď zjistila, ještě pořád nějaké city chovám, ale vyznat Narutovi lásku. Jen jsem se ho snažila dostat zpátky do Konohy, pokaždé, když jsem řekla, že ho miluju (nebo něco tomu podobného), viděla jsem místo něj černovlasého mladíka. Čert ví proč...
Navíc mě bolelo, když Sai řekl, že Narutovi jen ubližuju, a když pak Naruto prohlásil, že opovrhuje lidmi teoreticky jako já, přidala se k tamté bolesti ještě druhá.
Možná si za to můžu sama, možná ne.
Každopádně už nehodlám všechno přenechávat ostatním! Každý z mého týmu už udělal velké věci. Sasuke - neříkám dobré, velké -, Naruto... a já?
Jasně, třeba jsem vyléčila Hinatu... zatímco Naruto zachránil celou Konohu! A Sasuke zase zabil Orochimara (což se nepovedlo ani Jiraiyovi a Tsunade dohromady) a Itachiho. A já jen Sasoriho... a to ještě s pomocí.
"Co je ti?" zareagoval Kiba na můj povzdech.
Zavrtěla jsem hlavou a podívala se přímo před sebe. "Nic."
Ta holka v Sasukeho týmu o nás už určitě ví, takže budeme muset máknout.
"Zdá se mi to, nebo se nepohybujou?" oslovila jsem Kibu po chvíli.
Vypadal soustředěně, takže jsem v klidu vyčkávala.
"Jo, máš pravdu, zůstávají na stejném místě," přikývnul po několika vteřinách.
"A to protože..."
"Sasuke bojuje," vydechl.
Překvapeně jsem se zastavila na větvi, na kterou jsem právě dopadla. Sasuke bojuje? S kým, proboha? A proč mi srdce buší jako splašené?
"Sakuro?"
Trhla jsem sebou. "Ano?"
"Stalo se něco?" zeptal se.
"Ne, všechno je v pořádku," usmála jsem se, zase se dala do pohybu a pokoušela se přitom uklidnit své zběsilé srdce. Mám o něj strach?
Ne, to je blbost! zavrhla jsem ten nápad a rázným zavrtěním hlavou jsem všechny podobné myšlenky vyhnala z hlavy.
Ještě nějakou dobu jsme běželi.
"Ale kampak?" objevil se najednou před námi, respektive přímo přede mnou ten šedovlasý kluk.
Vyskočila jsem skoro kolmo do vzduchu, udělala několik salt a při dopadu bouchla pěstí do země. Jen jsem se usmála, když Suigetsu zmizel ve velkém kráteru, ladně díru přeskočila a běžela dál. Akamaru Kibu nesl jen několik metrů za mnou.
Pak se ukázal další ze Sasukeho nynějšího týmu, tentokrát vysoký zrzek. Tuším, že Juugo už si dá větší pozor než jeho parťák.
"Kibo?" zavolala jsem na hnědovláska. "Zvládneš to sám?"
"Jasan!" protáhl druhé áčko a pak už se zpoza mě vyřítil Akamaru. Kiba seděl na něm a vydával ze sebe jakýsi radostný výkřik. Musela jsem se pousmát, když jsem letěla nad Juugou, jak moc je tenhle kluk z Inuzuka klanu podobný Narutovi.
Za chvilku jsem už zaslechla zvuky boje, které s každým mým krokem nabíraly na hlasitosti.
A pak jsem najednou vylítla na volné prostranství a celá zkoprněla.
Viděla jsem ho! Znovu, po tolika letech!
Jeho ledová, tajemná krása mi znovu vyrazila dech, moje srdce teď utíkalo splašeně a každou chvíli klopýtlo.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem potichu vyslovila jeho jméno, dokud se vedle mě neobjevila Karin.
"Sasukeho se ani nedotkneš!" vykřikla.
Vzpamatovala jsem se a hravě odrazila její útok. Boj na blízko není její silná stránka, takže mi stačilo pár chvatů a ležela na zemi v bezvědomí.
Znovu jsem se soustředila na Sasukeho a osobu, s níž bojoval. Byl naprosto soustředěný, ale jeho protivník nemusel. Pokaždé, když už ho Sasuke měl, jeho katana, chidori nebo jakákoli jiná zbraň proletěla jeho tělem, aniž by se mu něco stalo. Zato Sasukemu šrámy rozhodně nescházely.
Všimla jsem si dost ošklivě vypadající rány v břiše a zašklebila jsem se. Jako medic jsem na to byla zvyklá, ale vidět takovou díru na něm, to pro mě bylo moc.
"Když odejdeš, Konoze se nepomstíš!" zakřičel najednou ledový hlas.
Znovu jsem sebou trhla - ani ne proto, že bych se bála nebo tak, ale díky tomu, že Sasuke okamžitě odpověděl.
"Trhni si!" odsekl.
Ani nedokážu vypovědět, jaké pro mě bylo znovu slyšet ten okouzlující, sametový hlas. Byl ale trochu hlubší, než jsem si ho pamatovala.
"Jak chceš," pokrčil rameny a než jsem se nadála, Sasuke naletěl do stromu. Na těle mu přibyla další ošklivá rána.
Vyplivl krev a zvednul hlavu. Na chvíli jsem se setkala s jeho Sharinganem, pak se ale zase soustředil na svého protivníka.
"Vypadá to, že už tě neovládnu," ušklíbl se zrovna a v jeho ruce se zčistajasna objevila skvostná katana. Tu nepatrnou chvilinku, co jsem na ni s obdivem hleděla, mě upoutala jediná věc - malinkatý znak Uchiha klanu na konci rukojeti.
Ale pak už tou zbraní švihnul - asi pro efekt - a rozeběhl se na Sasukeho. Tomu už jeho zranění nedovolovala ani se pohnout.
Ne! zakřičela jsem v duchu a okamžitě zareagovala. Udělala jsem jen několik pečetí a pak pěstí bouchla do země. Trochu jsem svou techniku vypilovala, takhle měla rychlejší průběh.
V duchu jsem se modlila, aby se před Sasukem a tím maníkem zem stihla zbortit včas, zatímco jsem k němu co nejrychleji běžela. Můj záměr se povedl, tím pádem jsem získala čas.
Zastavila jsem se přímo před Sasukem, udělala další pečetě, levou rukou jsem se chytla za pravé předloktí a dlaň pravé ruky položil přímo doprostřed Sasukeho hrudi. Bylo to moje jutsu, o kterém nevěděla ani Tsunade. Teoreticky to bylo normální léčení, ovšem ve velmi zrychlené podobě. Jo, to sice zní moc hezky, vyléčit Sasukeho během chvilinky, ale má to jeden háček. Chakra. Zatím dokážu během vteřiny vyléčit jen jedno vážné zranění a i tak už sotva stojím na nohou.
Těsně předtím, než jsem použila i poslední zbytky své chakry, jsem ještě ucítila v zádech bodavou bolest, jak se mi kůží probořila ostrá zbraň.
"Sasuke..." zašeptala jsem a pak už jsem upadla do bezvědomí.

Probuzení bylo jako vždy bolestné, ale aspoň jsem se ještě probudila, že ano.
Přimhouřila jsem oči do světla a zkusila si je zastínit rukou. Jediné, čeho jsem tím však docílila, byla ukrutná bolest. Jak jsem se pohnula, ozvala se rána na zádech a do celého mého těla, skutečně i do konečků prstů vystřelil nesnesitelný žár.
Nedokázala jsem to udržet za zuby a začla jsem křičet. Nevím, jak dlouho to trvalo, měla jsem pocit, jako by to bylo snad několik hodin, než bolest konečně začla polevovat. Pravděpodobně to ale bylo jen pár minut, protože se hlučně rozrazily dveře.
"Sklapni!" okřikl mě dívčí hlas.
Silně pochybuju, že - jestli jí to tak vadilo, jak jsem aspoň usuzovala podle jejího tónu, - by byla ochotná to poslouchat extra dlouho.
Nechtěla jsem se znovu pohnout, proto jsem počkala, než mi vlezla do zorného pole.
"Á, Karin," ušklíbla jsem se.
Na pravém oku měla hezky fialový monokl, jak jsem jí vrazila pěstí před... jak je to vlastně dlouho? Počkat, to není až tolik podstatné. Kde to sakra jsem?!
"Řekla jsem, drž hubu!" obořila se na mě a ne zrovna jemně mi sundala obvazy.
Asi bych měla ještě upozornit, že jsem ležela na břiše.
"Ne, řekla jsi 'sklapni'" opravila jsem ji.
Za to jsem si vysloužila ještě hrubější zacházení, takže dál už jsem radši mlčela. Radši jsem přemýšlela, co se asi stalo. Chvilku mi trvalo, než jsem si vybavila každý detail, ale už u stručné verze (také jinak bez těch detailů) jsem nabrala odstín zdi.
"Co je ti?" zeptala se Karin.
"Kiba..." špitla jsem jen.
Ušklíbla se. "To je ten tvůj hnědovlasej kámoš? Tak toho už nikdy neuvidíš, ani toho čokla!"
Hrklo to ve mně, zatmělo se mi před očima a pak už jsem zase nevěděla o světě.
"Hej, prober se!" zatřásl se mnou někdo.
Bolelo to jak... no prostě hodně, ale ještě předtím, než jsem začala křičet, jsem dotyčnému stihla vrazit pěstí.
"Au, to bolelo!" vyjekl tentokrát klučičí hlas.
"Taky mělo," sykla jsem skrze zaťaté zuby (chvilku mi trvalo, než jsem je dokázala zatnout a uzamknout za nimi křik).
"Ježiš, Sasuke říkal, že se tě nemám moc dotýkat! Sorry!"
Bolest jsem najednou vůbec nevnímala. "Sasuke říkal?" zopakovala jsem.
"Mno, říkal... spíš to cedil skrze zuby, však to znáš, jak dokáže mluvit vražedně. A taky říkal..." najednou se zasekl.
"Co říkal?" pobídla jsem ho nedočkavě.
"Že když tě kvůli mně uslyší křičet, omlátí mi hlavu o zeď," vykuňkal ze sebe.
"Jestli ti to pomůže, řeknu, že za to můžu sama," navrhla jsem s menším úsměvem. Vypadal opravdu komicky, málem mi ho bylo líto.
"To by -" začal vesele, ale nedořekl.
"Bylo naprosto nepřípustné," dokončil za něj někdo jiný a já sebou při zaznění toho hlasu automaticky škubla, za což jsem byla odměněna zase tou mučivou bolestí. "To jsi chtěl říct, Suigetsu?"
Chudák úplně zbledl. "Sasuke," zamumlal.
To už mi Sasuke vstoupil do zorného pole a já na něm mohla oči nechat. Naposled jsem ho viděla před třemi roky v tom kráteru a myslela jsem si, že krásnější už být nemůže... chyba lávky. S tou řídkou ofinou vypadal jako... jako bůh!
"Rád bych věděl, proč zase křičela, co?" prohlásil ledovým hlasem, až mě zamrazilo. Na chvíli po mně loupnul očima. "Nedá se to poslouchat."
To je všechno? Nemá o mě ani trochu strach? Znovu ho jenom otravuju?
"Proč se celá třese?" zeptal se Suigetsu.
Všimla jsem si, jak nezaujatě pokrčil rameny, mezi rty mi vyklouzl přidušený vzlyk a po tváři sklouzla první slza.
"Ona... brečí?"
"Nejspíš ji vzala ta Karinina stupidní poznámka o těch dvou," pronesl klidně. "Můžeš jít. Když už jsem sem díky tobě musel, zvládnu to sám."
"Fajn," odpověděl váhavě, starostlivě se na mě podíval a odešel.
"Proč jsi tam byla?" přešel Sasuke hned k věci, jako vždy.
Popotáhla jsem nosem. "Rozhodně ne riskovat za tebe svůj život," neodpustila jsem si.
Sednul si do křesla, rukou si uvolněně podepřel bradu a ušklíbl se. "Fajn, tak to jsi o jednu tisícinu míň blbá."
"Lepší být blbá než bezcitná!"
Tvářil se pořád stejně a zase jen pokrčil rameny. Bohužel pro něj už ho znám nějakou dobu a i když ne nejlíp, aspoň trochu ano, takže jsem věděla, kde mám hledat. Zpříma jsem se mu podívala do očí... což byla chyba. Sršela z nich nenávist a chlad a já dostala neuvěřitelný strach.
Uhnula jsem pohledem a začla mluvit k jeho botám. "Cos myslel s tím Kibou?"
"Je v pořádku. Karin zrovna neoplývá intelektem, takže jí nedošlo..."
"Co?"
"Ale nic!"
Skrčila jsem se před rázností a chladem jeho hlasu. "Opravdu mu nic není?" ujišťovala jsem se roztřeseným hlasem.
"Pochybuješ o mých slovech?"
"Dřív bych si to ani nedovolila, ale teď nevím, jestli můžu věřit i takovým slovům z tvých úst," špitla jsem.
Zavládlo ticho a já na sobě cítila jeho vražedný pohled, ale neotočila jsem se, abych ho viděla.
"Věř si, čemu chceš!" syknul a pak se zvednul a odešel.
Pravděpodobně jsem ho naštvala, protože jsem celé čtyři dny vůbec nedostala najíst. Karin sice sem tam přišla vyměnit mi obvazy a tvářila se přitom jako kakabus, ale to bylo všechno. A jí jsem se nechtěla vyptávat na... jisté věci.
Nejvíc mě ze všeho dožíralo, že jsem nevěděla, co tehdy ten maník, kterej mě málem zabil, myslel tím "Když odejdeš, Konoze se nepomstíš!", nebo co to blábolil.
Karin by mi pravděpodobně řekla nějakou lež a nikoho jiného jsem neviděla. Nejspíš na Sasukeho příkaz... teda spíš zákaz.
Když jsem konečně uviděla jídlo, nebyla jsem schopna ani zvednout ruku, takže jsem ho nechala nedotknuté. Karin uraženě odfrkla, když se pak vrátila pro talíř, a popadla ho tak, že mi trochu bramborové kaše přistálo na obličeji a ve vlasech. Při odchodu mi nadávala do nevděčný coury.
Utekly další tři dny a já už měla pocit, že brzo umřu.
Týden bez jídla a ještě s tou dírou v zádech...
Oči jsem měla neustále napůl otevřené a napůl zavřené - aspoň mi to tak připadalo, ani jsem nevěděla, jestli vůbec spím - a už jsem ani nevnímala Karininy poznámky (i když bych se vsadila, že vedle nevděčný coury jsem se stala i ignorantní krávou nebo něčím podobným).
Otevřely se dveře, avšak ani na to jsem se nedokázala pořádně soustředit.
"Jez!" rozkázal mi hluboký a mně velmi známý hlas.
Pokusila jsem se úplně zvednout víčka, ale nepovedlo se.
"Dělej, nemám náladu se s tebou zahazovat!" zvýšil hlas.
Přinutila jsem své roztřesené rty, aby se pohnuly, ale žádná slova jsem i přes velkou snahu nevytvořila.
Ještě chvíli se nic nedělo, ale pak mě Sasuke popadl za ruku a prudce mě otočil na záda. Najednou mi všechny předchozí okamžiky, kdy jsem pocítila tu strašnou bolest, připadaly jako procházka růžovým sadem. Křičela jsem hlasitě a dlouho... a Sasuke se na mě celou tu dobu bez zájmu díval. I když říct bez zájmu je velmi špatné vyjádření, dokonce bych řekla nadsazené a hezké. Abych to uvedla na pravou míru, díval se na mě, jako bych ho neskutečně zdržovala, otravovala a jako by mě za to, že dávám najevo bolest, považoval za slabší a slabší.
"Jez!" zopakoval pak rázně, když jsem dokázala utichnout.
"A jak asi?" neudržela jsem se. "Že se já kráva nechala unést! Kdybych tomu týpkovi neskočila do rány, mohl tu už být boží klid! Ale né, to bych nebyla já, abych neudělala to nejstupidnější, co se dalo! A co za to mám? Zacházení jako se zvířetem a bolest jak sviň! K tomu mám na krku holku, která zřejmě nedokáže zavřít pusu, a nedochází jí, že v takovýmhle stavu se čtyři dny, co nedostanu najíst, na nic nezmůžu! A ještě má blbý kecy!"
Zhluboka jsem se nadechla, jak jsem se snažila uklidnit.
"Už jsi skončila?" zeptal se Sasuke nevzrušeně.
"Kdo byl vůbec ten, proti kterýmu jsi bojoval?! A proč prohlašoval, že se Konoze nepomstíš, když odejdeš?!"
Zatnul pěsti, až mu zapraštěly klouby. "Hodláš vůbec jíst?"
"No bezva, k užvaněný brejlovce přidat ještě bezcitnýho, arogantního zmetka!"
To už jsem ale asi přehnala, protože jeho klidná maska byla rázem pryč. Jen jsem zaslechla zvuk tříštícího se nádobí a hned nato už mě přirazil na zeď držíc mě pod krkem.
Bolest z rány na zádech byla vskutku ohromující a nesnesitelná, ovšem proti pohledu do jeho rozzuřených očí planoucích zlověstným Sharinganem úplná nicka.
"Karin si klidně nadávej, ale na mě si pusu neotvírej!" syknul.
Vystrašeně jsem se skrčila a i kdybych mu chtěla nějak odpovědět, nemohla jsem, jelikož povolit zaťaté čelisti znamenalo okamžitě začít křičet. A já nechtěla být v jeho očích ještě slabší...
Kousala jsem se do jazyka, až jsem v puse ucítila kovovou pachuť krve. Musela jsem trochu povolit, čehož jsem se dost děsila. V očích mě už štípaly slzy, jelikož Sasuke sevřel můj krk víc a začla jsem mít potíže s dýcháním.
Naštěstí mi věnoval poslední vražedný pohled a pak mě prostě pustil na postel. Při dopadu jsem se propnula v zádech a ze všech sil se snažila nevykřiknout.
"Vidíš, jak to jde, když se chce," utrousil kousavou poznámku. Zřejmě narážel na to, že jsem teď trpěla mlčky.
Postupně se po několika minutách moje tělo uvolnilo a já mohla zase otevřít pusu a rychle nabrat co nejvíc vzduchu.
Nalil do mě pití (jídlo totiž bylo snad všude jen ne na talíři) a zvednul se.
"Už nikdy mě nenazývej bezcitným, arogantním zmetkem, jasný?" řekl zase tím svým ledovým hlasem.
"A nejsi snad?" špitla jsem a on ztuhnul ve dveřích. "Víš, Sasuke, já bych si klidně nechala nadávat, ale kdyby si někdo otevřel pusu na Naruta nebo třeba rodiče" - škubnul sebou - "nikdy by mu to neprošlo. To je rozdíl mezi člověkem, který miluje, a člověkem, jehož jediným citem je nenávist, to proto jsem tě nazvala bezcitným."
S povzdechem jsem se připravila na bolest, ale ta stále nepřicházela.
Pohla jsem hlavou a vyhledala Sasukeho očima.
Stál ve dveřích, tělem natočený na chodbu, hlavou ke mně. Jeho oči se mi chvíli zdály podivně prázdné, než se do nich vrátil typický chlad. Pak se Sasuke otočil úplně a zavřel za sebou dveře.
V hlavě mi vířily stovky dalších otázek, všelijak chaoticky pomíchané, než začly směřovat ke Konoze. Vrátil se už Kiba? Jak reagovala Tsunade, Naruto, Kakashi...? Doslechl se to už vůbec můj nejlepší přítel? Ten, kterého jsem skutečně milovala, i když ne v nejpoužívanějším slova smyslu? Ten, který pro mě byl jako ztřeštěný mladší bráška?
Povzdychla jsem si. Pokud se to domákne přímo od Kiby, asi ho stáhne z kůže. A pokud se s ním ještě někdy uvidím, buď mě pro změnu on pošle na oběžnou dráhu, nebo mě udusí v objetí.
Kdyby mi aspoň nezablokovali chakru, zazoufala jsem si.
Ani jsem to nezkoušela, bylo mi jasné, že Sasuke by se takové stupidní chyby nedopustil, i kdyby si o svém vězni myslel, že je sebeslabší. Zrovna Sasuke ne.
"Vždycky byl génius," ani jsem si plně neuvědomila, že jsem to řekla nahlas.
Zavřela jsem oči a pokusila se otázky přestat vnímat jediným možným způsobem kromě odpovědi - spánkem. A jednou za dlouhou dobu jsem zase měla štěstí.

Uběhl další týden, stejně zoufalý jako tento. Karin byla abnormálně nepříjemná, Sasuke abnormálně chladný a Suigetsa jsem viděla jen jednou a to asi jen na pět minut. Juugo nepřišel ještě ani jednou, což mi nijak zvlášť nevadilo. Z nějakého důvodu jsem se ho hned po Sasukem bála nejvíc. Teda z toho jejich týmu.
Zrovna, když jsem se nudila civěním do zdi a hlava mi třeštila z nadměrného přemýšlení, otevřely se dveře a dovnitř vkročil Sasuke.
Byla jsem zmatená, moje srdce, tělo... reagovala jsem na něj nepochopitelně. Nejdřív jsem vždycky dostávala chuť zakroutit mu krkem, ale jen co na mě upřel ty svoje temné oči, ten pocit okamžitě zmizel. Srdce mi pak vždycky začlo splašeně tlouct, zadrhával se mi dech... Vedlejší produkt byl stále strach, to ano, ale jinak jsem se vždycky cítila jako ta třináctiletá Sakura, co do Sasukeho byla doslova zblázněná.
Nevyznám se sama v sobě, to je zlý, sarkasticky jsem se ušklíbla a nadále zírala do zdi.
"Bolí to?" zeptal se Sasuke a prstem přejel po obvazech.
Možná, opravdu možná to mohlo být i jemně, ale stejně jsem sebou bolestí škubla. Sice byla už menší, ale pořád velká. "Co myslíš?" sykla jsem.
"Odblokuju ti chakru," prohlásil po chvíli. "Ale jen než si to vyléčíš!"
Bože, díky!
Nějakou dobu samozřejmě trvalo, než se mi rána zcela zacelila a všechno se vrátilo do perfektního stavu, a i když jsem stejně vypotřebovala většinu chakry, ten pocit úlevy, který mi bloudil snad i každým vlasem, byl prostě nádherný!
S úsměvem jsem se postavila a pořádně se protáhla.
Pak jsem sebou ovšem zase praštila do postele a během chvilenky jsem usnula dlouhým, bezesným a konečně i bezbolestným spánkem.

Probudila jsem se v jiném pokoji, to mě překvapilo.
Tenhle byl takový temnější - to jako celkově. Nejen že tu bylo méně světla, ale i působil zlověstněji.
Přikrývku jsem si přitáhla až k bradě a schoulila se pod ní do klubíčka.
"Tak už ses probrala?" ozval se přátelský hlas.
Na tváři mi automaticky naskočil úsměv a osobu jsem okamžitě vyhledala pohledem. "Suigetsu!"
Usmál se a zvednul se z křesla.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se. "A proč jsem nezůstala v tamtom pokoji?"
Ten se mi totiž ohromně líbil. Byl prostorný (i když celou tu dobu jsem mohla ležet v posteli a jen se na to dívat), prosluněný a se spoustou nábytku - s knihovnou, už na pohled pevným stolem, několika pohodlnými křesly, s jednou velkou šatní skříní a několika menšími.
"Myslíš, že by tě Sasuke nechal ve svém pokoji?"
Zalapala jsem po dechu. "To byl jeho pokoj?"
"Taky jsme se divili, že tě hned po příchodu odnesl rovnou tam. Karin doslova zuřila, abych byl přesný."
Usrknul si z plechovky nějaké pití a zazubil se. "Žárlila. Sasuke ji do svého pokoje pustil nanejvýš třikrát a - cituji - 'tu růžovovlasou nánu' tam nechá hned dva týdny!"
"Já jí dám, růžovovlasá nána!" zasmála jsem se. "Až se mi dostane pod ruku, udělám z ní domeček z karet!"
"Nech mě ho pak rozbořit, buď tak hodná," mrknul na mě a já se rozesmála.
Povídali jsme si asi hodinu, než se tam ukázal Sasuke.
"Suigetsu," oslovil mého nového přítele - oh ano, Sui se ukázal jak opravdu fajn kluk - ledovým hlasem. Pak jen pokynul hlavou směrem ke dveřím.
"Už padám," přikývnul a otočil se na mě. "Tak se zatím měj!"
"Jo, dík," pousmála jsem se.
Nastavil mi ruku a než jsem to pochopila, několik vteřin jsem na něj nechápavě sivěla.
"Aha!" vyjekla jsem, když mi to konečně docvaklo, a rychle si s ním plácla.
"Že ti to trvalo," ušklíbnul se
Sasuke si odkašlal, takže se radši rychle klidil a zavřel za sebou dveře.
Jako vždycky jsem zrozpačitěla a nervózně těkala očima po zemi.
"Donesl jsem ti oblečení," ozval se a v tu chvíli mi na klíně přistál balíček oblečení.
Kalhoty, teda kraťásky byly normálně moje, podprsenka taky, ale to bylo tak všechno. Místo mého trika jsem se totiž dívala na to, které bych poznala kdekoli a kdykoli.
Na tmavě modré látce se nacházel znak Sasukeho klanu, klanu Uchiha. Prsty jsem přejela po obvodu obrazu papírového vějíře a až pak zvedla hlavu.
"Nemůžu na zádech nosit znak klanu, do kterého nepatřím," hlesla jsem.
"Pokud tu nechceš chodit ve spodním prádle, nic jiného ti nezbývá," prohlásil nezaujatě, i když z očí jsem mu vyčetla něco jiného - zlobilo ho to. "Karin by ti oblečení v žádném případě nepůjčila a něco takového jí nehodlám rozkazovat."
Beze slova jsem přikývla, zvedla jsem se na nohy a podívala se na něj. Váhavě jsem přešlápla, stále na něj upírajíc prosebný pohled.
Ovšem místo toho, aby odešel, nebo se aspoň otočil, pohodlně se posadil do křesla a upřeně na mě zíral.
Ani jsem se ho nezkoušela ptát, jestli odejde, s růžovými tvářemi jsem se k němu otočila zády a povolila konec obvazu, který společně s kalhotkami momentálně tvořil moje jediné oblečení. Tenká bílá látka mi sklouzla po zádech až na zem a já se neubránila prudkému zrudnutí, když se můj mozek dopracoval k faktu, že stojím před Sasukem skoro celá nahá.
Rychle jsem si oblékla svou černou podprsenku, přes hlavu jsem si přetáhla triko a vklouzla do černých kraťásků. Prohlédla jsem se a když jsem se ujistila, že je všechno v naprostém pořádku - Sasukeho triko mi padlo jako ulité -, otočila jsem se.
Oči upíral pořád do úrovně těch mých a vypadal - jak jinak - neskutečně nezaujatě.
I když myslet si, že by ho vykolejilo, že se před ním svlíkla holka, která ho ještě před několika lety doslova zbožňovala, by bylo ztřeštěné i na mě.
"Hodila by ses mi," pronesl najednou po chvíli vážným hlasem.
Z toho jsem si kecla na postel. "Cože?"
"Tamto jutsu... vymyslela jsi ho sama?"
Upřel na mě tak rentgenový pohled, že jsem si rázem připadala jako otevřená kniha. S ruměnci na tvářích jsem přikývla.
"Hodil by se mi medic," pokračoval, "tím víc takový, který dokáže vyléčit vážná zranění během vteřin. Byla bys takový záložní plán, přesněji poslední záchrana."
"To mi jako nabízíš, abych se k vám přidala?"
Vypadalo to, jako by se na chvíli zamyslel. "Dá se to říct i tak," souhlasil pak.
Rázem mi to bylo jasné a neubránila jsem se povzdechu. Už mě určitě zapojil do svých plánů, našel si novou zbraň...
"Upřímně, mám na výběr?"
"Ne," odpověděl klidně. "Můžeš si jen vybrat, zda půjdeš dobrovolně a bude se s tebou zacházet lépe, nebo ne."
"Proč se na to teda ptáš? Každý normální člověk by odpověděl ano."
"To je právě ten háček, každý normální, víš?"
Hohó, slyšela jsem dobře, Sasuke Uchiha se právě zmohl na něco vtipu podobného?
"Co tak zíráš?" zeptal se odměřeně.
"Mám jen jednu podmínku," odpověděla jsem s potutelným úsměvem na tváři.
"Proč myslíš, že bych na ni měl přistoupit?"
Pokrčila jsem rameny. "Chci vědět, kdo byl ten chlap, kterej mě málem zabil!"
"Říká si Tobi... jeho skutečné jméno je Uchiha Madara."
To mi vyrazilo dech. "Madara?" zopakovala jsem ohromeně.
Jen přikývnul. No ty kráso, takže jsem překazila plány samotnému Madarovi!
To ses teda dostala do pořádnýho maléru, holka! napadlo mě. Že Madara žije, už se v Konoze vědělo, ovšem ke mně se nedoneslo, jak vypadá.
Kdybych to byla věděla tehdy, ještě bych si tu svou akci bejvala rozmyslela.
Tak přesně o tomhle Naruto mluvil! ozvalo se moje druhé já. Nalháváš si sama sobě! Moc dobře víš, že bys udělala cokoli, kdyby šlo o život právě Sasukemu!
Zakabonila jsem se. Jo, to bude asi pravda.
"Co myslel s tou Konohou?" zeptala jsem se už trochu zdráhavě.
Sasukeho rysy najednou ztvrdly, jak napjal všechny svaly. "Tvou podmínku už jsem splnil, zítra v osm hodin buď připravena na přezkoušení!" pronesl hlasem plným autority a zvednul se. Podíval se na mě a přimhouřil oči. "A varuju tě předem, Sakuro, nezkoušej zdrhnout! A žádný blbosti! Pořád jsi spíš vězeň než člen týmu!"
"A pořád jsem člověk, díky kterému jsi ještě naživu," zašeptala jsem, když zavíral dveře.
Nevím, jestli mě slyšel...
Jediné, nad čím jsem přemýšlela, když jsem si sedala na parapet a koukala se přes okno (mimochodem zamřížované) ven, bylo, jak z něj vyšťourat pravdu o té (ne)pomstě Konoze.

***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hannabath-vse hannabath-vse | Web | 5. prosince 2009 v 17:02 | Reagovat

ahoj .. máš překlrásný blog ..
co .. mikáláš už jsi je viděla naštiv muj blog zvedni mi o jedno človeka návštenost jako já tobě .. klidně tet pokecám tat máš hodne komentíku
... mám na blogu volný design .. tak klidně nastavim nebo já

2 zzkusebniii zzkusebniii | Web | 5. prosince 2009 v 17:04 | Reagovat

Ahoj, prosím navštiv můj blog. Mám tam články s anketami a chtěla bych aby jsi v anketách také hlasoval/a. Hlavně v anketě týkající se čertů a petard. Moc by mě zajímal názor co nejvíce lidí. Moc díky.

3 Beruška Beruška | Web | 5. prosince 2009 v 17:05 | Reagovat

prosím hlasuj pro mě v sonbu... jsem tam po 1 a tak potřebuju každý hlas. nevím kde všichni ty hlásk berou... a já jich tam mám docela málo... všechny informace jseu na mém blogu:domulinka.blog.cz.když pro mne hlásneš tak prosím pošli tuto správu dále.když budeš COOOKOLIV potřebovat řekni mi a já všude hlásnu!!!

4 Koizumi Michiyo -> SB =3 Koizumi Michiyo -> SB =3 | Web | 7. prosince 2009 v 22:22 | Reagovat

Ah promiň, že jsem ti to neřekla hned → na blogu je třetí díl. XD

5 Sheena Satsuki x) Sheena Satsuki x) | E-mail | Web | 11. prosince 2009 v 15:52 | Reagovat

rýchlo ďalší!

6 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 12. prosince 2009 v 12:12 | Reagovat

Tak a konečně je HOTOVO!!!!!!!!!!!! XD

7 nanachan nanachan | Web | 13. prosince 2009 v 14:05 | Reagovat

hehe, citala som to a JE TO UZASNEE, inac ak chces ta aj ja napisem poviedku XDDD

8 *Masíí tvé SB xD* *Masíí tvé SB xD* | Web | 13. prosince 2009 v 15:14 | Reagovat

hezu blog.xD

9 nanachan nanachan | Web | 13. prosince 2009 v 18:43 | Reagovat

okk, ale bude to trosku trvat,lebo som slubila asi tak ze XDD neviem kolkatym ludom XDD, poviem ti , ze su ich dost no XDDD eheh, ale bude, a ma to byt ninja svet, alebo jak XD? XD

10 nanachan nanachan | Web | 13. prosince 2009 v 18:45 | Reagovat

a precitala si si poviedku ? XDD

11 nanachan nanachan | Web | 13. prosince 2009 v 18:46 | Reagovat

inac uz mam pre teba napad, takze uz idem pisat XDDD

12 Amália Amália | 20. prosince 2009 v 22:09 | Reagovat

Super povídka honem dalšííí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama