TAM KDE NA TEBE NEKDO MYSLI JE MISTO KAM SE MUZES VRATIT

Bůh pomsty 2 od Koizumi Michiyo

5. ledna 2010 v 18:15 | Koizumi Michiyo |  povidky na prani pro mne
Tak a je tu druhy dilecek dufam ze sa vam bude pacit mne sa strasne moc velmi paci

Už uteklo sedm měsíců a devět dnů a stejně se za tu dobu nic nezměnilo.
Z tréninků se Sasukem jsem se vždycky vracela polámaná... mno, když to tak vezmu, i to je pokrok. První trénink, teda to přezkoušení mě málem stálo život. A Sasukemu to stejně bylo ukradené. Nebýt Suigetsa, pravděpodobně bych ho už mohla chodit strašit jako bezhlavý rytíř.
"Sasuke tě volá!" vlezla do mého pokoje, v kterém jsem se momentálně nacházela, Karin. "Máš se dostavit do tréninkové haly do dvou minut, za každou vteřinu zpoždění den bez jídla!"
Ušklíbla jsem se na ni a klidným krokem vyšla na chodbu. Nastavila mi přitom nohu v chabém pokusu mě podkosit, ale nevyšlo jí to, stručně řečeno. Místo abych o její nohu zakopla, pořádně jsem ji dupla.
"Au!" vyjekla. "Ty čubko, řeknu to Sasukemu!"
Pokrčila jsem rameny. Buď to Sasukemu bude jedno, nebo... ne žádná další možnost není, určitě mu to bude jedno. Nikdy neřešil potyčky, které se mnou Karin vedla.
"Jsi tu o dvě vteřiny později," oznámil mi Sasuke klidně, když jsem vstoupila velkými dveřmi do obrovské haly.
"Fajn, dva dny bez jídla, pořád lepší než ten první týden," poznamenala jsem.
Nezaujatě se na mě podíval a hned aktivoval Sharingan.
S menším povzdechem jsem na něj zaútočila, jako vždy naprosto beze smyslu. Během boje se tvářil pořád stejně vážně, klidně a ještě se mi nepovedlo, že by kvůli mým útokům musel zrychleně dýchat. Zato já s dýcháním vždycky měla problémy...
Podle mě jsem se neuvěřitelně zlepšila, ale nestačilo to na něj. Suigetsa jsem porazila, Juugu taky (o Karin ani nemluvím), ale Sasukeho nikdy.
Právě proto mě vyděsilo, když se mi jedna z mých nejnepromyšlenějších strategií povedla a odhodila jsem Sasukeho několik metrů od sebe. Odrazil se od země a přistál na zádech.
"Bože můj, jsi v pořádku?" vykřikla jsem a přiběhla k němu.
Uznávám, tohle bylo absolutně nepromyšlené, zbrklé a hlavně šílené, ale nemohla jsem si pomoct.
Pomohla jsem mu sednout si (i když vypadal, že mě za to jednou zabije, a rozhodně to nepotřeboval) a málem jsem se už začla vyptávat, jestli se mu nic nestalo, když na mě upřel ty svoje oči.
Škubla jsem sebou - ta černota mi najednou připadala ještě hlubší a omamující víc než kdy dřív. Ztrácela jsem se, utápěla... a on neuhnul a upřený pohled mi oplácel. Teda po svém (nezaujatě), ale oplácel.
A to se mi nějak nezdálo...
Stihla jsem uskočit jen tak tak. Kdybych tak neudělala, jeho katana by mi projela zády.
"Co to sakra..."
"Základní pravidlo - nikdy se k nepříteli neotáčej zády! Pokud ti to nedošlo, pomáhání mu na nohy je ještě horší!"
"Nejsi nepřítel!"
"Během boje jsem tvůj největší nepřítel!"
"Sakra, Sasuke, vždyť je to jen trénink!"
Ani nevím, co přesně se stalo, prostě jsem najednou do něčeho nabourala, chvilku letěla vzduchem a pak prudce narazila na zeď. Začla jsem klesat k zemi, ale to už mě Sasuke chytnul pod krkem a vytáhnul do vzduchu.
Připadala jsem si jako tehdy v tom pokoji, jen jsem nemohla přijít na o, jestli to bylo horší předtím nebo teď. Na jednu stranu tehdy jsem byla vážně zraněná, ale aspoň jsem trochu stála na zemi. Teď jsem unavená z tréninku, sotva popadám dech kvůli nevyrovnanému boji a Sasuke mě drží půl metru nad zemí.
Z očí mi vyhrkly slzy.
"D-Dusím se," zachroptěla jsem.
Naopak stisk ještě zvětšil.
Kapky slané vody mi klouzaly po tváři, některé skončily na mých rtech, některé pokračovaly dál na bradu. Pak jedna skápla na Sasukeho ruku a on na zlomek sekundy přimhouřil oči.
Náhle mě pustil a já se sesypala na zem a sípavě nabírala kyslík do plic.
"Je tak snadné tě zabít," ozval se mi u ucha ledový šepot. Ztuhla jsem a přestala dýchat... zase. "A velmi obtížné nechat tě naživu. Moc mě nepokoušej, Sakuro, jednou už by ses nemusela probrat. Uznávám, zachránila jsi mi život a některé tvoje schopnosti jsou pro mě opravdu cenné, ale spočítej si, kolikrát jsem tě zachránil já, když jsme byli malí..."
Stoupnul si, zatímco já stále třeštila oči do země.
"Takže si dej pozor," pronesl už zase svým normálním hlasem. "Jak na to, co uděláš, tak i na to, co řekneš. Není pro mě žádný problém zabít tě. Jsi jen další člověk."
Nepochybovala jsem, že mluví pravdu. To ovšem neznamená, že by mě to nebolelo.
"Dnešní trénink je u konce!" oznámil a rázným krokem odešel pryč.
Když dozněla ozvěna jeho kroků, rozvzlykala jsem se. Nejdřív tiše, ale nakonec se z toho stal téměř hysterický pláč. Rukama jsem si objímala trup a ležela schoulená do klubíčka na špinavé zemi. Vůbec jsem nedokázala vnímat svět, jediné, co mi kolovalo hlavou, bylo, že by mě bez problému, v absolutním klidu zabil, kdybych mu dala záminku.
Z bolestivých myšlenek mě po nějaké době vytrhl až přátelský hlas.
"Saky, no tak, prober se," šeptal starostlivě.
"Suii?" hlesla jsem téměř neslyšně. "Jsi to ty?"
"Kdo by to byl? Holka moje, ty mi naháníš takovej strach! Co se stalo? Karin se povedlo tě svýma poznámkama konečně rozhodit?"
"Sasuke..." špitla jsem jen.
Rozbrečela jsem se ještě víc a křečovitě přitom svírala Suigetsovi triko.
"Jak dlouho už ho miluješ? Čtyři roky?"
Popotáhla jsem nosem. Že nemá cenu to zapírat sobě jsem si přiznala už před dvěma měsíci, ale přiznat to ještě Suigetsovi...
"Šest," špitla jsem nakonec. "A předtím jsem do něj ještě byla zblázněná."
Povzdychnul si. "Ty máš teda vkus, holka! Zrovna ty bys mohla mít každýho druhýho a vybereš si jedinýho, který si nezaslouží vůbec žádnou! Leda snad Karin."
Když jsem uslyšela tu poznámku o Karin a představila jsem si ji se Sasukem, nemohla jsem jinak, než svého přítele pořádně nemajznout po hlavě.
"No fujtajxl, tohle už nikdy neříkej!"
"Konečně jsi zase normální!" zasmál se.
Klesla mi čelist.
"Eh... Sakuro?" oslovil mě váhavě.
Při pohledu na něj, jak se tváří starostlivě a nervózně si přitom kouše ret, jsem to nevydržela a vybuchla smíchy.
Pak sice odvedl řeč jinam, ale já na to nezapomněla.
"Víš co mě štve nejvíc?" zabručela jsem, když už dlouho mlčel a kamarádsky mě přitom objímal. "Už ho nedokážu nemilovat, i kdybych chtěla sebevíc."
Povzdychla jsem si, přetočila se a uvelebila se na jeho hrudi. Někdy mi až neuvěřitelně připomínal Naruta, proto jsem ho měla tak ráda.
Těsně předtím, než jsem zavřela oči a usnula, jsem nevědomky zašeptala Narutovo jméno. Navždy bude můj nejlepší přítel a nic to nezmění. Stejně jako Sasukeho budu až do konce svého života milovat...

Druhého dne mě čekalo překvapení a to pořádné. Suigetsu mě totiž probudil se slovy: "Chceš jít ven? Sasuke to dovolil!"
"Vážně?" vylítla jsem z postele. "Super!"
Potom, co jsem Suigetsa vykopla z pokoje, jsem se oblékla do teplého oblečení (je totiž prosinec) a vylítla na chodbu.
"Honem!" čapla jsem Suie za ruku a rozeběhla se k východu.
Byla jsem tak neuvěřitelně šťastná, když se mi nohy zabořily do sněhu, že jsem se prostě musela smát. Zase jsem byla venku, konečně, po takové době!
Plácla jsem sebou na záda do vysoké závěje a vytvořila parádního andělíčka a po něm dalšího a dalšího a dalšího...
"Přestane tě to někdy bavit?" zeptal se Suigetsu pobaveně, když mi snad posté pomáhal na nohy - přece jsem nemohla riskovat zkažení svého dalšího mistrovského díla!
"Vzhledem k tomu, že začínám mrznout, asi toho už nechám," zazubila jsem se.
Pak jsem se ušklíbla, otočila se k němu zády a sehnula se k zemi.
"Bitka!" otočila jsem se, mrskla po něm větší sněhovou kouli a pro jistotu okamžitě vzala do zaječích.
"Hej, no počkej!" slyšela jsem ho vykřiknout.
Přidala jsem, ale přímo přede mnou se najednou ukázala úzká, ale dlouhá plocha ledu.
"A sakra!" vyjekla jsem a ještě se to pokusila ubrzdit, ale marně. Jen co jsem se octla na zamrzlé vodě, smekla se mi noha, kecla jsem si na zadek a díky rychlosti, kterou jsem předtím pelášila, jsem jela ještě dobrých dvanáct metrů.
Než jsem se vyhrabala na nohy, na hlavě mi přistálo hned několik sněhových koulí, pak už jsem se s výkřikem "Já ti to ukážu!" rozletěla za utíkajícím Suigetsem. Házela jsem po něm několik narychlo vyrobených koulí, ale málokterá letěla správným směrem. A jedna se dokonce vydala tím nejhorším možným.
"Sasuke, pozor!" pokusila jsem se varovat budoucí nedobrovolnou oběť, ale docílila jsem tím jen toho, že se otočil a dostal plný zásah přímo do obličeje.
"Hups," okomentoval to Suigetsu, zatímco já se k Sasukemu rozeběhla a modlila se přitom, aby mě neroztrhl vejpůl.
Zastavila jsem se přímo před ním a podívala jsem se mu do očí - stačila mi jen chvilenka, abych poznala, že se zlobí.
"Omlouvám se," špitla jsem stydlivě a musím uznat, že i trochu vystrašeně. "Bylo to omylem."
"To bych ti taky radil!" odpověděl a zatřásl hlavou, jak se snažil dostat sníh pryč.
"Počkej!" vyhrkla jsem a aniž bych přemýšlela, začla jsem mu z vlasů vybírat neposlušné sněhové vločky. Celou tu dobu mě doslova probodal pohledem, ovšem úplně jiným než za ta léta. Nebyl bezcitný, nezaujatý, ani nenávistný... tenhle byl jiný, ale nedokázala jsem to popsat, najít vhodné názvy. Ale přiváděl mě tím do neskutečných rozpaků.
Usmála jsem se, když bylo dílo dokonáno. "Hotovo!"
Lehce naklonil hlavu na stranu a dál na mě beze slova hleděl.
"Uhm... děje se něco?" zeptala jsem se, když už jsem to vážně nemohla vydržet.
"Ne, nic," odpověděl klidně, otočil se a rozešel se pryč.
Vydala jsem ze sebe tichý povzdech. Tak moc jsem doufala, že se aspoň jednou bude chovat jako ten starý dobrý Sasuke! A ono co? Nic!
"Pak přijď ke mně do pokoje, Sakuro!" zavolal přes rameno a já ztuhla. "Potřebuju si s tebou vyrovnat účty!"
Zírala jsem za ním, dokud se neztratil z dohledu.
"Asi budeš muset sepsat závěť," hlesnul Suigetsu přehnaně zděšeně.
Zasmála jsem se, ale silně pochybuju, že mu uniknul ten nervózní podtón.

Ještě nějakou dobu jsme blbnuli venku a dokonce se k nám přidal i Juugo, ale pak už jsem byla tak zmrzlá, že jsem musela do tepla. Ti dva odstartovali novou koulovačku, z které jsem se už radši zdejchla, a odběhla jsem do úkrytu.
Nejkratší cesta k mému pokoji vede kolem Sasukeho ložnice a já se chtěla co nejdřív převléknout do suchého a zahrabat pod peřinu, takže jsem to vzala tudy. Jenže! Zrovna, když jsem procházela kolem jeho dveří, otevřely se a Sasuke mě vtáhnul dovnitř.
Hrubě mě posadil do křesla, ale sám zůstal stát, takže se nade mnou tyčil jako obrovská hrozba.
"Jakpak tě potrestáme?" zamumlal a ušklíbnul se.
Nahlas jsem polkla. Pokud budu mít štěstí, nakonec to dopadne tak, že budu týden bez jídla, už to vidím!
"Mmm..." bručel si pro sebe a prsty si přitom zamyšleně poklepával o bradu. "Asi bys to chtěla přežít, co?"
Vypadal, že mluví spíš pro sebe, ale stejně jsem odpověděla. "Kupodivu."
"Takže tohle padá..."
Trhla jsem sebou - vážně mě chtěl zabít? Nebo to byl jen pitomý fór?
Sasuke Uchiha nevtipkuje! upozornilo mě moje druhé já a já mu musela dát za pravdu.
Hodně se změnilo, namítla jsem stejně.
Ale svět se ještě nezbořil!
"Mám to!" upozornil mě rádoby výkřikem (proti jeho chladnému, tichému normálu).
"Tak co?" hlesla jsem poraženě.
"S Karin -" začal, ale to mi stačilo.
"Jenom s ní ne! To by byla i ta smrt lepší! Prosím, klidně budu týdny vařit, uklízet, prát a nevím co ještě, jenom po mně nechtěj zůstat v Karinině blízkosti víc jak pět minut!"
Ušklíbnul se, což mě rozhodilo.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Mám pro tebe trest."
"A?"
"Budeš dva týdny vařit, uklízet, prát a nevím co ještě..."
Hahahahá, super!
"S Karin," dodal.
A jsem v háji!
"A žádné námitky, Sakuro!"
Povzdychla jsem si a poraženě svěsila hlavu v jakémsi přikývnutí.
"Snad tě to tak nevzalo?" uslyšela jsem Sasukeho, který pro změnu nahradil ledový tón posměšným.
"Né, proč myslíš?" zaironizovala jsem.
Navíc mi začla být pořádná zima a mokré oblečení mi to zrovna neusnadňovalo.
Sasuke si najednou kleknul přímo přede mě a vzal mě za ruku. Moje promrzlá (podle mě skrz na skrz) pokožka kontrastovala s jeho horkou.
"Máš ledové ruce," zamumlal a obě ruce mi skryl ve svých dlaních.
Třeštila jsem na něj oči, zatímco on se díval na naše ruce. Pak jsem zrudla až ke kořínkům vlasů a uhnula pohledem. Už dlouho mi nebylo tak příjemně, krásně...
"Běž se radši ohřát," poradil mi po několika minutách, pustil moje ruce a zvednul se na nohy.
Zvedla jsem se ale až tehdy, kdy na mě pohlédl a odkašlal si.
"Jo, promiň, hned jdu!" vykoktala jsem a stále s růžovými tvářemi vyklopýtala z jeho pokoje.

Vařit s Karin bylo něco naprosto úděsného. Už tak jsem veškeré domácí práce zrovna dvakrát nemusela, ale s ní jsem měla pocit, že i postavit se tváří v tvář Madarovi by bylo lepší.
"Osolila jsi to málo!" zakřičela mi do ucha.
Reflexně jsem ji praštila po hlavě, že se skácela k zemi.
"Dala jsem tam přesně podle receptu, Karin!" upozornila jsem ji.
"Ne, dala jsi tam míň!"
"Fajn!" zaprskala jsem a přihodila ještě pidi špetku (mohlo to být takových deset zrníček) soli.
"Co to děláš? Bude to přesolené!" vyjekla.
Jen jsem zaskřípala zuby a v ruce rozdrtila násadu nože, který jsem jí původně chtěla vrazit někam mezi oči (teda úplně původně jsem s ním chtěla nakrájet cibuli).
"Jak to jde, Sak?" přišel se na mě mrknout Sui.
"Mohl bys jí utrhnout hlavu?" otočila jsem se na něj. "Snažně prosím!"
Karin se jen zašklebila a jala se míchání omáčky.
"Promiň, Sasukeho by to zrovna nepotěšilo," zazubil se a rozcuchal mi vlasy. "Neboj se, ty to dáš!"
Povzdechla jsem si a usadila ho na kuchyňskou linku. Aspoň trochu mě rozptyloval, takže jsem Karin nezabila, když do dezertu hodila snad kilo soli.
"Myslela jsem, že je to cukr," vymluvila se.
Zhroutila jsem se na židli a obličej schovala do dlaní. Horší trest jsem vážně nemohla dostat!

Nechápu, jak jsem mohla přežít ty dva týdny, zato je mi naprosto jasné, jak jsem v tom hororu dokázala zapomenout na Vánoce.
"Ježiš, vždyť je dvaadvacátýho!" vylítla jsem jednou z postele už v šest ráno.
Okamžitě jsem se oblékla a vyletěla do kuchyně, kde jsem udělala vydatnou snídani (za ty dva týdny jsem se ve vaření opravdu zlepšila).
"Co to tu voní?" dostavil se po čichu Suigetsu, když jsem připravila na stůl.
Usmála jsem se na něj. "Snídaně!"
Po pár minutách se dostavil i Juugo, pak Sasuke a nakonec Karin. Té už moc jídla nezbylo, z toho nejlepšího vůbec nic, takže samozřejmě měla řeči jako: "To jsi toho nemohla uvařit víc?" a tak podobně.
"Sakuro?" oslovil mě Sasuke.
Zakuckala jsem se a málem se udusila čajem. Nikdy na mě během jídla nemluvil. "A-Ano, Sasuke?"
"Trénink bude od devíti," oznámil mi a odešel.
Žádné poděkování, žádné hezké slovo a to jsem to dělala hlavně pro něj! No ale od Suigetsa a dokonce i od Juugy jsem se dočkala habaděj věcí, které opravdu potěšily.
Suigetsu mě pak doprovázel do pokoje, ale když jsme procházeli kolem Sasukeho dveří, zastavila jsem se.
"Sakuro?"
Nervózně jsem přešlápla a přejela pohledem z něj na dveře a zase zpátky.
"Jo, chápu," usmál se. "Uvidíme se později!"
Nepřítomně jsem kývla a počkala si, dokud nezajde za roh. Až pak jsem váhavě zvedla ruku a zaklepala. Když se nic neozvalo, stiskla jsem kliku a nakoukla dovnitř.
"Sasuke?" zavolala jsem a nejradši bych si nakopala za to, že jsem zněla jako přišlápnutá myš.
Odvážila jsem se vejít dovnitř a hned jsem se otočila, abych za sebou zavřela dveře. Jakmile jsem udělala další obrat o sto osmdesát stupňů, neudržela jsem se a vyjekla. Zčásti překvapením, zčásti také strachem.
Sasuke byl ve dveřích do koupelny (můj a jeho pokoj měl vlastní, Karin se Suigetsem a Juugou se museli dělit o jednu - já dostala pokoj s koupelnou proto, že jsem zezačátku byla jako vězeň a nemohla jsem bez doprovodu ven), kolem pasu jen ručník a byl stále mokrý.
"Sakuro?"
Bože můj, to ho nedokáže rozhodit ani tohle?!
"O-omlouvám se, Sasuke," začla jsem koktat. "J-já n-nevěděla... promiň, hned p-půjdu."
"V pořádku, co jsi chtěla?"
Přešel ke skříni, chvíli se v ní přehraboval a nakonec vytáhnul další ručník, s kterým si začal sušit vlasy.
Podíval se na mě a já byla donucena odtrhnout pohled od jeho obnažené hrudi a podívat se mu do očí. Jeden koutek úst mu vyletěl nahoru, jak jsem ho pobavila. A mně spadla čelist.
On se... usmál! šílela jsem.
Teda do opravdového, upřímného úsměvu, který jsem občas vídávala na jeho tváři dřív, to ještě mělo daleko, ale za celou dlouhou dobu, co tady jsem, jsem nespatřila ani jediný náznak úsměvu. Vždycky byl vážný, chladný, tajemný, tichý a... nádherný.
"Co jsi chtěla, Sakuro?" zopakoval trochu důraznějším tónem.
"Já... přišla jsem tě poprosit -" ale zasekla jsem se.
"Proč ti to trvá tak dlouho?" Zněl už otráveně.
"Ne, zapomeň na to, teď mi došlo, jak moc naivní a bez šance to bylo. Vypusť to z hlavy."
Chvíli se na mě jen upřeně díval. "Kdybych ti přikázal," promluvil pak, "abys mi to řekla, co bys udělala?"
"Co je to za stupid..." začla jsem, ale když zvednul obočí, došlo mi, s kým mluvím. "Totiž, poslechla tě, samozřejmě."
"Fajn... takže do toho!"
"Já, totiž... chtěla jsem..." zavrtěla jsem hlavou a začla znova. "Já... tě prosím, Sasuke, řekni, proč ses chtěl - nebo chceš - pomstít Konoze? Ničí mě, že to nevím! Já to potřebuju vědět, chci ti... rozumět! Prosím..."
Když neodpovídal víc jak pět minut a ani se na mě nedíval, zvedla jsem se.
"Promiň, že jsem tě obtěžovala," zamumlala jsem.
Zrovna, když už jsem se natahovala po klice, zaslechla jsem za sebou hluboký nádech a pak už promluvil jeho melodický hlas: "To kvůli Itachimu."
Prudce jsem se otočila. "Kvůli Itachimu?" zopakovala jsem překvapeně.
Přikývnul a mluvil dál, s hlavou sklopenou. "Přál bych si, abych ho býval nezabil."
Tak to na mě bylo moc, že jsem se zhroutila na jeho postel, zatímco on seděl čelem ke mně v křesle.
"Madara mi po tom, co jsem ho zabil, řekl pravdu. Jo, vím, že mu nemůžu stoprocentně věřit, ale... všechno do sebe tak zapadlo!"
Vypadal tak neuvěřitelně zničeně, dokonce jsem ho toužila obejmout a začít utěšovat!
"Co se stalo?" pobídla jsem ho ale.
"Uchiha klan se začal bouřit. Já byl ještě moc malý, aby mě do toho taky zasvětili... ale Itachi ne. A byl takový dvojí agent, dá se říct. Celou tu dobu, všechno dělal pro dobro vesnice... dokonce přijal misi vyvraždění klanu, jen aby mohl zachránit i mě. Kdyby to neudělal on, udělal by to někdo jiný a já bych zemřel spolu s ostatními. A to on nechtěl. Tím, co mi tehdy říkal a dělal, si jen pojišťoval, že jednou přijdu a zabiju ho. Chtěl, abych se pomstil, a chtěl, aby zemřel mou rukou. Kdybych to byl věděl..."
Poslední větu vyslovil tak zoufale, že jsem to nevydržela, přešla až k němu, klela si na zem před něj a lehce jsem mu prsty přejela po hřbetu ruky.
Zvednul na mě oči, které se k mému zděšení plnily slzami.
Nic jsem neříkala, jen jsem ho pohladila po tváři.
"Co to děláš?" zeptal se.
"Já... promiň!"
Odtáhla jsem se od něj a chtěla si stoupnout na nohy, ale chytnul mě za ruku.
"Zeptal jsem se, co děláš, neříkal jsem, ať přestaneš."
To mě na chvíli vyvedlo z míry, ale když jsem se vzpamatovala, něžně jsem ho chytla za ruku.
"Sasuke, myslím, že Itachi by přesně tohle nechtěl," řekla jsem šeptem.
Tázavě se na mě podíval a v očích se mu na chvíli mihnul hněv.
"Nehodlám ti do toho nějak mluvit, je to čistě můj názor. Jen tě prosím, Sasuke, zamysli se ještě nad tím. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli Itachiho památce!"
Beze slova přikývnul. Najednou vypadal hrozně unaveně...
"Kdy naposledy jsi pořádně spal?" zeptala jsem se a stoupla si na nohy. "Musíš si odpočinout."
Chytla jsem ho za ruku a vytáhla ho na nohy. Až pak jsem si uvědomila, že na sobě stále má jen ručník.
"Kde máš věci?" otočila jsem se, aby neviděl moje zase rudnoucí tváře.
"Počkej," zastavil mě.
Podívala jsem se na něj a čekala, jak řekl. Došel až ke skříni, vyndal si nějaké oblečení a na chvíli se ztratil v koupelně. Když vyšel, měl na sobě po kolena dlouhé bílé kraťasy a obyčejné šedé triko (s krátkým rukávem).
"Takže dnešní trénink padá?" dotázala jsem se.
Jen nepřítomně přikývnul a lehnul si na postel. Usnul během několika minut a i když jsem věděla, že by bylo lepší odejít, neudělala jsem to. Vypadal teď jako malé bezbranné dítě, tak neuvěřitelně sladce, že jsem měla potřebu zůstat a dohlídnout na to, aby se mu nic nestalo.
Přikryla jsem ho, sedla si do křesla a jen ho pozorovala.
Nevnímala jsem svět, až když se Sasuke nepatrně pohnul, vzpamatovala jsem se a podívala se na hodiny.
To jsem tu tak dlouho? napadlo mě. Byly už tři hodiny ráno.
Až teď, když jsem uviděla patřičný časový údaj, jsem začla být ospalá. Zlobilo mě, že mě i v takovéhle chvíli omezuje tak přízemní věc jako je spánek, ale nakonec jsem podlehla a zavřela oči.
Probudil mě nadměrný hluk z chodby.
"Kde je Sakura?!" uslyšela jsem rozzlobený hlas, který jsem přiřadila Suigetsovi.
"Proč se staráš?" odpověděl další, ledově klidný. Sasukeho.
"A proč bych neměl?! Sakura je moje kamarádka a naposled jsem ji viděl, když vcházela k tobě do pokoje! Cos jí udělal?"
Malátně jsem se postavila a přitom ze mě spadla deka.
On mě přikryl? pomyslela jsem si překvapeně, zatímco jsem se potácela k pootevřeným dveřím.
"Kde sakra je?!" zakřičel Suigetsu, než jsem vykoukla.
"Suii, tady jsem."
"Sakuro?" vyhrkl a překvapeně na mě zamrkal.
"Jsem v pořádku, už na něj přestaň křičet."
Z nějakého důvodu zčervenal a nasměroval pohled na stranu. "Promiň, Sasuke," zabručel ještě.
Sasuke na mě na chvíli upřel pohled, pak se otočil a odešel pryč.
"Co se mu stalo?" neudržela jsem se.
Normálně by měl Suigetsu parádní průšvih a teď nic?
"Co jsi s ním udělala, proboha?" zeptal se Sui šokovaně a vzal mě kolem ramen. "Jo a jen tak mimochodem, co jste spolu dělali celej den a noc? Navíc vypadáš, jako bys moc nespala." Úchylně se zašklebil.
Beze slova jsem zvedla ruku a jednou ranou ho srovnala se zemí.
"Ale ty ses teda nezměnila," poznamenal mnouc si přitom bolavé místo.
Jen jsem se ušklíbla a radši sklonila hlavu, aby neviděl moje červené tváře.

"Tak co, jak vypadám?"
Zatančila jsem, abych lépe předvedla svoje nové šaty.
"A proto jsi mě vyháněla do vesnice?" zasténal otráveně.
Moje nálada okamžitě poklesla. "Blbý?"
Ještě několik vteřin mu na tváři vydržel ten znuděný obličej, ale pak se zářivě usmál. "Co blázníš? Vypadáš úžasně, naprosto dokonale!"
Rozhlédl se a pak se naklonil blíž ke mně. "Navíc... silně pochybuju, že Sasuke zůstane chladný, až tě takhle uvidí."
"Hej!" vyjekla jsem a zarděla se, zatímco on se rozesmál. "Nedělala jsem to kvůli němu," namítla jsem ještě.
"Vážně? A proč teda?"
Pokrčila jsem rameny. "Je Štědrý den," vyslovila jsem tu nejlepší výmluvu. "Každý by se měl snažit vypadat co nejlépe."
"Tak tobě se to povedlo na jedničku! V těhlech šatech vypadáš fakt k nakousnutí, klidně bych si s tebou dal říct." Svou výpověď doprovodil mrknutím, takže mi bylo jasné, že žertuje. Přinejmenším v tom posledním.
Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle - narychlo ušité šaty z bílé látky s tlustou zlatou stuhou, která mi obepínala tělo těsně pod prsy a od níž látka jen volně splývala, byly skvělé pro tuto příležitost.
Dobrá práce, usoudila jsem a usmála se na sebe.
Obula jsem si zlaté balerínky (předčasný dárek od Suigetsa - usoudil, že se mi asi nejvíc hodit budou teď, tak mi je dal dřív) a spolu se svým kamarádem vyhopsala na chodbu.
Už byl večer, jídlo dnes měla na starosti Karin, takže jsem jen doufala, že nic nezkazila. I když... ona umí vařit dobře, tehdy to kazila kvůli mně.
Večeře měla být teď, pak jsem plánovala - aniž by o tom ostatní kromě Suigetsa věděli - posedat si do obýváku, povídat si a případně jít na procházku.
No, uvidíme...
Suigetsův vtip mě tak zaujal, že jsem si ani nevšimla, že jsme už vstoupili do jídelny.
Až Karinin výkřik "Co to má jako bejt?!" mě vrátil do přítomnosti.
Trhla jsem sebou a první osoba, na kterou padl můj zrak, byl samozřejmě Sasuke. Vůbec nevypadal, že by ho moje šaty nějak vyvedly z míry, ale hypnotizoval mě pohledem neuvěřitelně dlouho a upřeně.
Karin - oblečená ve svém obvyklém šatstvu - měla řeči jako "jak jsi k tomu přišla" a "jestli si myslíš, že jsi něco extra...", ale ignorovala jsem ji. Sasuke se sice opravdu netvářil nějak zaujatě, ale díval se na mě víc než obvykle.
Večeře byla kupodivu dobrá, ale hned po ní se vypařila načuřená Karin (to mi vůbec nevadilo), dále pak Juugo, Suigetsu (když odcházel, mrknul na mě a ukázal mi pěsti, takže jsem usoudila, že to udělala proto, abych byla se Sasukem chvíli sama) a nakonec se zvedl i Sasuke.
Rychle jsem oknem pohlédla ven - svítil měsíc i hvězdy a sníh se v jejich svitu kouzelně třpytil. To by se mi snad mohlo povést vytáhnout Sasukeho ven, ne?
"Uhm... Sasuke?" oslovila jsem ho a počkala, dokud se na mě neotočil. "Nechceš..."
Ani mě nenechal domluvit. "Promiň, půjdu si lehnout," přerušil mě a nechal mě v jídelně samotnou.
Otevřela jsem pusu v tiché námitce, pak jsem ale zkroutila tvář bolestí a taky jsem se zvedla od stolu. Umyla jsem nádobí a jako tělo bez duše vyrazila pryč. Vánoce se přece mají strávit s milovanými... A já? Budu sama. Úplně sama...
Ani jsem nevěděla, kam přesně jdu, takže studený vítr zvenčí, který mě ovanul, když jsem otevřela dveře, mě překvapil.
Zatřásla jsem hlavou a v šatech na ramínka vyšla ven do zimy.
Bylo mi jedno, jestli se nachladím, jestli se mi stane něco horšího... po tváři mi nerušeně klouzaly slzy a já se brodila sněhovou pokrývkou.
Brzo jsem se nekontrolovatelně roztřásla a zrovna, když jsem začla uvažovat, že bych přeci jen měla jít dovnitř, na ramenou mi přistál teplý plášť.
Trhla jsem sebou a otočila se.
"Hezké Vánoce, Sakuro," řekl Sasuke a usmál se.
Úsměv jsem mu beze slova oplatila, šťastná, že na jeho dokonalé tváři zase vidím aspoň malý náznak štěstí. "Hezké Vánoce, Sasuke..."

***TO BE CONTINUED***

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Myiuri Myiuri | 17. února 2010 v 18:50 | Reagovat

Nadherny...pls pokracko...

2 Emilia Emilia | 20. ledna 2011 v 16:15 | Reagovat

nádhera!! :) jestli nebude pokračko rychle tak mě klepne!

3 Hope Hope | 3. září 2011 v 15:35 | Reagovat

je to super díl, bude pokračování

4 elena elena | E-mail | 29. listopadu 2011 v 11:34 | Reagovat

kraAAASA RYCHLE POKRACKO

5 saky saky | 18. července 2013 v 16:25 | Reagovat

pokr pls

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama