TAM KDE NA TEBE NEKDO MYSLI JE MISTO KAM SE MUZES VRATIT

povidky na prani pro mne

Bůh pomsty 2 od Koizumi Michiyo

5. ledna 2010 v 18:15 | Koizumi Michiyo
Tak a je tu druhy dilecek dufam ze sa vam bude pacit mne sa strasne moc velmi paci

Už uteklo sedm měsíců a devět dnů a stejně se za tu dobu nic nezměnilo.
Z tréninků se Sasukem jsem se vždycky vracela polámaná... mno, když to tak vezmu, i to je pokrok. První trénink, teda to přezkoušení mě málem stálo život. A Sasukemu to stejně bylo ukradené. Nebýt Suigetsa, pravděpodobně bych ho už mohla chodit strašit jako bezhlavý rytíř.
"Sasuke tě volá!" vlezla do mého pokoje, v kterém jsem se momentálně nacházela, Karin. "Máš se dostavit do tréninkové haly do dvou minut, za každou vteřinu zpoždění den bez jídla!"
Ušklíbla jsem se na ni a klidným krokem vyšla na chodbu. Nastavila mi přitom nohu v chabém pokusu mě podkosit, ale nevyšlo jí to, stručně řečeno. Místo abych o její nohu zakopla, pořádně jsem ji dupla.
"Au!" vyjekla. "Ty čubko, řeknu to Sasukemu!"
Pokrčila jsem rameny. Buď to Sasukemu bude jedno, nebo... ne žádná další možnost není, určitě mu to bude jedno. Nikdy neřešil potyčky, které se mnou Karin vedla.
"Jsi tu o dvě vteřiny později," oznámil mi Sasuke klidně, když jsem vstoupila velkými dveřmi do obrovské haly.
"Fajn, dva dny bez jídla, pořád lepší než ten první týden," poznamenala jsem.
Nezaujatě se na mě podíval a hned aktivoval Sharingan.
S menším povzdechem jsem na něj zaútočila, jako vždy naprosto beze smyslu. Během boje se tvářil pořád stejně vážně, klidně a ještě se mi nepovedlo, že by kvůli mým útokům musel zrychleně dýchat. Zato já s dýcháním vždycky měla problémy...
Podle mě jsem se neuvěřitelně zlepšila, ale nestačilo to na něj. Suigetsa jsem porazila, Juugu taky (o Karin ani nemluvím), ale Sasukeho nikdy.
Právě proto mě vyděsilo, když se mi jedna z mých nejnepromyšlenějších strategií povedla a odhodila jsem Sasukeho několik metrů od sebe. Odrazil se od země a přistál na zádech.
"Bože můj, jsi v pořádku?" vykřikla jsem a přiběhla k němu.
Uznávám, tohle bylo absolutně nepromyšlené, zbrklé a hlavně šílené, ale nemohla jsem si pomoct.
Pomohla jsem mu sednout si (i když vypadal, že mě za to jednou zabije, a rozhodně to nepotřeboval) a málem jsem se už začla vyptávat, jestli se mu nic nestalo, když na mě upřel ty svoje oči.
Škubla jsem sebou - ta černota mi najednou připadala ještě hlubší a omamující víc než kdy dřív. Ztrácela jsem se, utápěla... a on neuhnul a upřený pohled mi oplácel. Teda po svém (nezaujatě), ale oplácel.
A to se mi nějak nezdálo...
Stihla jsem uskočit jen tak tak. Kdybych tak neudělala, jeho katana by mi projela zády.
"Co to sakra..."
"Základní pravidlo - nikdy se k nepříteli neotáčej zády! Pokud ti to nedošlo, pomáhání mu na nohy je ještě horší!"
"Nejsi nepřítel!"
"Během boje jsem tvůj největší nepřítel!"
"Sakra, Sasuke, vždyť je to jen trénink!"
Ani nevím, co přesně se stalo, prostě jsem najednou do něčeho nabourala, chvilku letěla vzduchem a pak prudce narazila na zeď. Začla jsem klesat k zemi, ale to už mě Sasuke chytnul pod krkem a vytáhnul do vzduchu.
Připadala jsem si jako tehdy v tom pokoji, jen jsem nemohla přijít na o, jestli to bylo horší předtím nebo teď. Na jednu stranu tehdy jsem byla vážně zraněná, ale aspoň jsem trochu stála na zemi. Teď jsem unavená z tréninku, sotva popadám dech kvůli nevyrovnanému boji a Sasuke mě drží půl metru nad zemí.
Z očí mi vyhrkly slzy.
"D-Dusím se," zachroptěla jsem.
Naopak stisk ještě zvětšil.
Kapky slané vody mi klouzaly po tváři, některé skončily na mých rtech, některé pokračovaly dál na bradu. Pak jedna skápla na Sasukeho ruku a on na zlomek sekundy přimhouřil oči.
Náhle mě pustil a já se sesypala na zem a sípavě nabírala kyslík do plic.
"Je tak snadné tě zabít," ozval se mi u ucha ledový šepot. Ztuhla jsem a přestala dýchat... zase. "A velmi obtížné nechat tě naživu. Moc mě nepokoušej, Sakuro, jednou už by ses nemusela probrat. Uznávám, zachránila jsi mi život a některé tvoje schopnosti jsou pro mě opravdu cenné, ale spočítej si, kolikrát jsem tě zachránil já, když jsme byli malí..."
Stoupnul si, zatímco já stále třeštila oči do země.
"Takže si dej pozor," pronesl už zase svým normálním hlasem. "Jak na to, co uděláš, tak i na to, co řekneš. Není pro mě žádný problém zabít tě. Jsi jen další člověk."
Nepochybovala jsem, že mluví pravdu. To ovšem neznamená, že by mě to nebolelo.
"Dnešní trénink je u konce!" oznámil a rázným krokem odešel pryč.
Když dozněla ozvěna jeho kroků, rozvzlykala jsem se. Nejdřív tiše, ale nakonec se z toho stal téměř hysterický pláč. Rukama jsem si objímala trup a ležela schoulená do klubíčka na špinavé zemi. Vůbec jsem nedokázala vnímat svět, jediné, co mi kolovalo hlavou, bylo, že by mě bez problému, v absolutním klidu zabil, kdybych mu dala záminku.
Z bolestivých myšlenek mě po nějaké době vytrhl až přátelský hlas.
"Saky, no tak, prober se," šeptal starostlivě.
"Suii?" hlesla jsem téměř neslyšně. "Jsi to ty?"
"Kdo by to byl? Holka moje, ty mi naháníš takovej strach! Co se stalo? Karin se povedlo tě svýma poznámkama konečně rozhodit?"
"Sasuke..." špitla jsem jen.
Rozbrečela jsem se ještě víc a křečovitě přitom svírala Suigetsovi triko.
"Jak dlouho už ho miluješ? Čtyři roky?"
Popotáhla jsem nosem. Že nemá cenu to zapírat sobě jsem si přiznala už před dvěma měsíci, ale přiznat to ještě Suigetsovi...
"Šest," špitla jsem nakonec. "A předtím jsem do něj ještě byla zblázněná."
Povzdychnul si. "Ty máš teda vkus, holka! Zrovna ty bys mohla mít každýho druhýho a vybereš si jedinýho, který si nezaslouží vůbec žádnou! Leda snad Karin."
Když jsem uslyšela tu poznámku o Karin a představila jsem si ji se Sasukem, nemohla jsem jinak, než svého přítele pořádně nemajznout po hlavě.
"No fujtajxl, tohle už nikdy neříkej!"
"Konečně jsi zase normální!" zasmál se.
Klesla mi čelist.
"Eh... Sakuro?" oslovil mě váhavě.
Při pohledu na něj, jak se tváří starostlivě a nervózně si přitom kouše ret, jsem to nevydržela a vybuchla smíchy.
Pak sice odvedl řeč jinam, ale já na to nezapomněla.
"Víš co mě štve nejvíc?" zabručela jsem, když už dlouho mlčel a kamarádsky mě přitom objímal. "Už ho nedokážu nemilovat, i kdybych chtěla sebevíc."
Povzdychla jsem si, přetočila se a uvelebila se na jeho hrudi. Někdy mi až neuvěřitelně připomínal Naruta, proto jsem ho měla tak ráda.
Těsně předtím, než jsem zavřela oči a usnula, jsem nevědomky zašeptala Narutovo jméno. Navždy bude můj nejlepší přítel a nic to nezmění. Stejně jako Sasukeho budu až do konce svého života milovat...

Druhého dne mě čekalo překvapení a to pořádné. Suigetsu mě totiž probudil se slovy: "Chceš jít ven? Sasuke to dovolil!"
"Vážně?" vylítla jsem z postele. "Super!"
Potom, co jsem Suigetsa vykopla z pokoje, jsem se oblékla do teplého oblečení (je totiž prosinec) a vylítla na chodbu.
"Honem!" čapla jsem Suie za ruku a rozeběhla se k východu.
Byla jsem tak neuvěřitelně šťastná, když se mi nohy zabořily do sněhu, že jsem se prostě musela smát. Zase jsem byla venku, konečně, po takové době!
Plácla jsem sebou na záda do vysoké závěje a vytvořila parádního andělíčka a po něm dalšího a dalšího a dalšího...
"Přestane tě to někdy bavit?" zeptal se Suigetsu pobaveně, když mi snad posté pomáhal na nohy - přece jsem nemohla riskovat zkažení svého dalšího mistrovského díla!
"Vzhledem k tomu, že začínám mrznout, asi toho už nechám," zazubila jsem se.
Pak jsem se ušklíbla, otočila se k němu zády a sehnula se k zemi.
"Bitka!" otočila jsem se, mrskla po něm větší sněhovou kouli a pro jistotu okamžitě vzala do zaječích.
"Hej, no počkej!" slyšela jsem ho vykřiknout.
Přidala jsem, ale přímo přede mnou se najednou ukázala úzká, ale dlouhá plocha ledu.
"A sakra!" vyjekla jsem a ještě se to pokusila ubrzdit, ale marně. Jen co jsem se octla na zamrzlé vodě, smekla se mi noha, kecla jsem si na zadek a díky rychlosti, kterou jsem předtím pelášila, jsem jela ještě dobrých dvanáct metrů.
Než jsem se vyhrabala na nohy, na hlavě mi přistálo hned několik sněhových koulí, pak už jsem se s výkřikem "Já ti to ukážu!" rozletěla za utíkajícím Suigetsem. Házela jsem po něm několik narychlo vyrobených koulí, ale málokterá letěla správným směrem. A jedna se dokonce vydala tím nejhorším možným.
"Sasuke, pozor!" pokusila jsem se varovat budoucí nedobrovolnou oběť, ale docílila jsem tím jen toho, že se otočil a dostal plný zásah přímo do obličeje.
"Hups," okomentoval to Suigetsu, zatímco já se k Sasukemu rozeběhla a modlila se přitom, aby mě neroztrhl vejpůl.
Zastavila jsem se přímo před ním a podívala jsem se mu do očí - stačila mi jen chvilenka, abych poznala, že se zlobí.
"Omlouvám se," špitla jsem stydlivě a musím uznat, že i trochu vystrašeně. "Bylo to omylem."
"To bych ti taky radil!" odpověděl a zatřásl hlavou, jak se snažil dostat sníh pryč.
"Počkej!" vyhrkla jsem a aniž bych přemýšlela, začla jsem mu z vlasů vybírat neposlušné sněhové vločky. Celou tu dobu mě doslova probodal pohledem, ovšem úplně jiným než za ta léta. Nebyl bezcitný, nezaujatý, ani nenávistný... tenhle byl jiný, ale nedokázala jsem to popsat, najít vhodné názvy. Ale přiváděl mě tím do neskutečných rozpaků.
Usmála jsem se, když bylo dílo dokonáno. "Hotovo!"
Lehce naklonil hlavu na stranu a dál na mě beze slova hleděl.
"Uhm... děje se něco?" zeptala jsem se, když už jsem to vážně nemohla vydržet.
"Ne, nic," odpověděl klidně, otočil se a rozešel se pryč.
Vydala jsem ze sebe tichý povzdech. Tak moc jsem doufala, že se aspoň jednou bude chovat jako ten starý dobrý Sasuke! A ono co? Nic!
"Pak přijď ke mně do pokoje, Sakuro!" zavolal přes rameno a já ztuhla. "Potřebuju si s tebou vyrovnat účty!"
Zírala jsem za ním, dokud se neztratil z dohledu.
"Asi budeš muset sepsat závěť," hlesnul Suigetsu přehnaně zděšeně.
Zasmála jsem se, ale silně pochybuju, že mu uniknul ten nervózní podtón.

Ještě nějakou dobu jsme blbnuli venku a dokonce se k nám přidal i Juugo, ale pak už jsem byla tak zmrzlá, že jsem musela do tepla. Ti dva odstartovali novou koulovačku, z které jsem se už radši zdejchla, a odběhla jsem do úkrytu.
Nejkratší cesta k mému pokoji vede kolem Sasukeho ložnice a já se chtěla co nejdřív převléknout do suchého a zahrabat pod peřinu, takže jsem to vzala tudy. Jenže! Zrovna, když jsem procházela kolem jeho dveří, otevřely se a Sasuke mě vtáhnul dovnitř.
Hrubě mě posadil do křesla, ale sám zůstal stát, takže se nade mnou tyčil jako obrovská hrozba.
"Jakpak tě potrestáme?" zamumlal a ušklíbnul se.
Nahlas jsem polkla. Pokud budu mít štěstí, nakonec to dopadne tak, že budu týden bez jídla, už to vidím!
"Mmm..." bručel si pro sebe a prsty si přitom zamyšleně poklepával o bradu. "Asi bys to chtěla přežít, co?"
Vypadal, že mluví spíš pro sebe, ale stejně jsem odpověděla. "Kupodivu."
"Takže tohle padá..."
Trhla jsem sebou - vážně mě chtěl zabít? Nebo to byl jen pitomý fór?
Sasuke Uchiha nevtipkuje! upozornilo mě moje druhé já a já mu musela dát za pravdu.
Hodně se změnilo, namítla jsem stejně.
Ale svět se ještě nezbořil!
"Mám to!" upozornil mě rádoby výkřikem (proti jeho chladnému, tichému normálu).
"Tak co?" hlesla jsem poraženě.
"S Karin -" začal, ale to mi stačilo.
"Jenom s ní ne! To by byla i ta smrt lepší! Prosím, klidně budu týdny vařit, uklízet, prát a nevím co ještě, jenom po mně nechtěj zůstat v Karinině blízkosti víc jak pět minut!"
Ušklíbnul se, což mě rozhodilo.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Mám pro tebe trest."
"A?"
"Budeš dva týdny vařit, uklízet, prát a nevím co ještě..."
Hahahahá, super!
"S Karin," dodal.
A jsem v háji!
"A žádné námitky, Sakuro!"
Povzdychla jsem si a poraženě svěsila hlavu v jakémsi přikývnutí.
"Snad tě to tak nevzalo?" uslyšela jsem Sasukeho, který pro změnu nahradil ledový tón posměšným.
"Né, proč myslíš?" zaironizovala jsem.
Navíc mi začla být pořádná zima a mokré oblečení mi to zrovna neusnadňovalo.
Sasuke si najednou kleknul přímo přede mě a vzal mě za ruku. Moje promrzlá (podle mě skrz na skrz) pokožka kontrastovala s jeho horkou.
"Máš ledové ruce," zamumlal a obě ruce mi skryl ve svých dlaních.
Třeštila jsem na něj oči, zatímco on se díval na naše ruce. Pak jsem zrudla až ke kořínkům vlasů a uhnula pohledem. Už dlouho mi nebylo tak příjemně, krásně...
"Běž se radši ohřát," poradil mi po několika minutách, pustil moje ruce a zvednul se na nohy.
Zvedla jsem se ale až tehdy, kdy na mě pohlédl a odkašlal si.
"Jo, promiň, hned jdu!" vykoktala jsem a stále s růžovými tvářemi vyklopýtala z jeho pokoje.

Vařit s Karin bylo něco naprosto úděsného. Už tak jsem veškeré domácí práce zrovna dvakrát nemusela, ale s ní jsem měla pocit, že i postavit se tváří v tvář Madarovi by bylo lepší.
"Osolila jsi to málo!" zakřičela mi do ucha.
Reflexně jsem ji praštila po hlavě, že se skácela k zemi.
"Dala jsem tam přesně podle receptu, Karin!" upozornila jsem ji.
"Ne, dala jsi tam míň!"
"Fajn!" zaprskala jsem a přihodila ještě pidi špetku (mohlo to být takových deset zrníček) soli.
"Co to děláš? Bude to přesolené!" vyjekla.
Jen jsem zaskřípala zuby a v ruce rozdrtila násadu nože, který jsem jí původně chtěla vrazit někam mezi oči (teda úplně původně jsem s ním chtěla nakrájet cibuli).
"Jak to jde, Sak?" přišel se na mě mrknout Sui.
"Mohl bys jí utrhnout hlavu?" otočila jsem se na něj. "Snažně prosím!"
Karin se jen zašklebila a jala se míchání omáčky.
"Promiň, Sasukeho by to zrovna nepotěšilo," zazubil se a rozcuchal mi vlasy. "Neboj se, ty to dáš!"
Povzdechla jsem si a usadila ho na kuchyňskou linku. Aspoň trochu mě rozptyloval, takže jsem Karin nezabila, když do dezertu hodila snad kilo soli.
"Myslela jsem, že je to cukr," vymluvila se.
Zhroutila jsem se na židli a obličej schovala do dlaní. Horší trest jsem vážně nemohla dostat!

Nechápu, jak jsem mohla přežít ty dva týdny, zato je mi naprosto jasné, jak jsem v tom hororu dokázala zapomenout na Vánoce.
"Ježiš, vždyť je dvaadvacátýho!" vylítla jsem jednou z postele už v šest ráno.
Okamžitě jsem se oblékla a vyletěla do kuchyně, kde jsem udělala vydatnou snídani (za ty dva týdny jsem se ve vaření opravdu zlepšila).
"Co to tu voní?" dostavil se po čichu Suigetsu, když jsem připravila na stůl.
Usmála jsem se na něj. "Snídaně!"
Po pár minutách se dostavil i Juugo, pak Sasuke a nakonec Karin. Té už moc jídla nezbylo, z toho nejlepšího vůbec nic, takže samozřejmě měla řeči jako: "To jsi toho nemohla uvařit víc?" a tak podobně.
"Sakuro?" oslovil mě Sasuke.
Zakuckala jsem se a málem se udusila čajem. Nikdy na mě během jídla nemluvil. "A-Ano, Sasuke?"
"Trénink bude od devíti," oznámil mi a odešel.
Žádné poděkování, žádné hezké slovo a to jsem to dělala hlavně pro něj! No ale od Suigetsa a dokonce i od Juugy jsem se dočkala habaděj věcí, které opravdu potěšily.
Suigetsu mě pak doprovázel do pokoje, ale když jsme procházeli kolem Sasukeho dveří, zastavila jsem se.
"Sakuro?"
Nervózně jsem přešlápla a přejela pohledem z něj na dveře a zase zpátky.
"Jo, chápu," usmál se. "Uvidíme se později!"
Nepřítomně jsem kývla a počkala si, dokud nezajde za roh. Až pak jsem váhavě zvedla ruku a zaklepala. Když se nic neozvalo, stiskla jsem kliku a nakoukla dovnitř.
"Sasuke?" zavolala jsem a nejradši bych si nakopala za to, že jsem zněla jako přišlápnutá myš.
Odvážila jsem se vejít dovnitř a hned jsem se otočila, abych za sebou zavřela dveře. Jakmile jsem udělala další obrat o sto osmdesát stupňů, neudržela jsem se a vyjekla. Zčásti překvapením, zčásti také strachem.
Sasuke byl ve dveřích do koupelny (můj a jeho pokoj měl vlastní, Karin se Suigetsem a Juugou se museli dělit o jednu - já dostala pokoj s koupelnou proto, že jsem zezačátku byla jako vězeň a nemohla jsem bez doprovodu ven), kolem pasu jen ručník a byl stále mokrý.
"Sakuro?"
Bože můj, to ho nedokáže rozhodit ani tohle?!
"O-omlouvám se, Sasuke," začla jsem koktat. "J-já n-nevěděla... promiň, hned p-půjdu."
"V pořádku, co jsi chtěla?"
Přešel ke skříni, chvíli se v ní přehraboval a nakonec vytáhnul další ručník, s kterým si začal sušit vlasy.
Podíval se na mě a já byla donucena odtrhnout pohled od jeho obnažené hrudi a podívat se mu do očí. Jeden koutek úst mu vyletěl nahoru, jak jsem ho pobavila. A mně spadla čelist.
On se... usmál! šílela jsem.
Teda do opravdového, upřímného úsměvu, který jsem občas vídávala na jeho tváři dřív, to ještě mělo daleko, ale za celou dlouhou dobu, co tady jsem, jsem nespatřila ani jediný náznak úsměvu. Vždycky byl vážný, chladný, tajemný, tichý a... nádherný.
"Co jsi chtěla, Sakuro?" zopakoval trochu důraznějším tónem.
"Já... přišla jsem tě poprosit -" ale zasekla jsem se.
"Proč ti to trvá tak dlouho?" Zněl už otráveně.
"Ne, zapomeň na to, teď mi došlo, jak moc naivní a bez šance to bylo. Vypusť to z hlavy."
Chvíli se na mě jen upřeně díval. "Kdybych ti přikázal," promluvil pak, "abys mi to řekla, co bys udělala?"
"Co je to za stupid..." začla jsem, ale když zvednul obočí, došlo mi, s kým mluvím. "Totiž, poslechla tě, samozřejmě."
"Fajn... takže do toho!"
"Já, totiž... chtěla jsem..." zavrtěla jsem hlavou a začla znova. "Já... tě prosím, Sasuke, řekni, proč ses chtěl - nebo chceš - pomstít Konoze? Ničí mě, že to nevím! Já to potřebuju vědět, chci ti... rozumět! Prosím..."
Když neodpovídal víc jak pět minut a ani se na mě nedíval, zvedla jsem se.
"Promiň, že jsem tě obtěžovala," zamumlala jsem.
Zrovna, když už jsem se natahovala po klice, zaslechla jsem za sebou hluboký nádech a pak už promluvil jeho melodický hlas: "To kvůli Itachimu."
Prudce jsem se otočila. "Kvůli Itachimu?" zopakovala jsem překvapeně.
Přikývnul a mluvil dál, s hlavou sklopenou. "Přál bych si, abych ho býval nezabil."
Tak to na mě bylo moc, že jsem se zhroutila na jeho postel, zatímco on seděl čelem ke mně v křesle.
"Madara mi po tom, co jsem ho zabil, řekl pravdu. Jo, vím, že mu nemůžu stoprocentně věřit, ale... všechno do sebe tak zapadlo!"
Vypadal tak neuvěřitelně zničeně, dokonce jsem ho toužila obejmout a začít utěšovat!
"Co se stalo?" pobídla jsem ho ale.
"Uchiha klan se začal bouřit. Já byl ještě moc malý, aby mě do toho taky zasvětili... ale Itachi ne. A byl takový dvojí agent, dá se říct. Celou tu dobu, všechno dělal pro dobro vesnice... dokonce přijal misi vyvraždění klanu, jen aby mohl zachránit i mě. Kdyby to neudělal on, udělal by to někdo jiný a já bych zemřel spolu s ostatními. A to on nechtěl. Tím, co mi tehdy říkal a dělal, si jen pojišťoval, že jednou přijdu a zabiju ho. Chtěl, abych se pomstil, a chtěl, aby zemřel mou rukou. Kdybych to byl věděl..."
Poslední větu vyslovil tak zoufale, že jsem to nevydržela, přešla až k němu, klela si na zem před něj a lehce jsem mu prsty přejela po hřbetu ruky.
Zvednul na mě oči, které se k mému zděšení plnily slzami.
Nic jsem neříkala, jen jsem ho pohladila po tváři.
"Co to děláš?" zeptal se.
"Já... promiň!"
Odtáhla jsem se od něj a chtěla si stoupnout na nohy, ale chytnul mě za ruku.
"Zeptal jsem se, co děláš, neříkal jsem, ať přestaneš."
To mě na chvíli vyvedlo z míry, ale když jsem se vzpamatovala, něžně jsem ho chytla za ruku.
"Sasuke, myslím, že Itachi by přesně tohle nechtěl," řekla jsem šeptem.
Tázavě se na mě podíval a v očích se mu na chvíli mihnul hněv.
"Nehodlám ti do toho nějak mluvit, je to čistě můj názor. Jen tě prosím, Sasuke, zamysli se ještě nad tím. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli Itachiho památce!"
Beze slova přikývnul. Najednou vypadal hrozně unaveně...
"Kdy naposledy jsi pořádně spal?" zeptala jsem se a stoupla si na nohy. "Musíš si odpočinout."
Chytla jsem ho za ruku a vytáhla ho na nohy. Až pak jsem si uvědomila, že na sobě stále má jen ručník.
"Kde máš věci?" otočila jsem se, aby neviděl moje zase rudnoucí tváře.
"Počkej," zastavil mě.
Podívala jsem se na něj a čekala, jak řekl. Došel až ke skříni, vyndal si nějaké oblečení a na chvíli se ztratil v koupelně. Když vyšel, měl na sobě po kolena dlouhé bílé kraťasy a obyčejné šedé triko (s krátkým rukávem).
"Takže dnešní trénink padá?" dotázala jsem se.
Jen nepřítomně přikývnul a lehnul si na postel. Usnul během několika minut a i když jsem věděla, že by bylo lepší odejít, neudělala jsem to. Vypadal teď jako malé bezbranné dítě, tak neuvěřitelně sladce, že jsem měla potřebu zůstat a dohlídnout na to, aby se mu nic nestalo.
Přikryla jsem ho, sedla si do křesla a jen ho pozorovala.
Nevnímala jsem svět, až když se Sasuke nepatrně pohnul, vzpamatovala jsem se a podívala se na hodiny.
To jsem tu tak dlouho? napadlo mě. Byly už tři hodiny ráno.
Až teď, když jsem uviděla patřičný časový údaj, jsem začla být ospalá. Zlobilo mě, že mě i v takovéhle chvíli omezuje tak přízemní věc jako je spánek, ale nakonec jsem podlehla a zavřela oči.
Probudil mě nadměrný hluk z chodby.
"Kde je Sakura?!" uslyšela jsem rozzlobený hlas, který jsem přiřadila Suigetsovi.
"Proč se staráš?" odpověděl další, ledově klidný. Sasukeho.
"A proč bych neměl?! Sakura je moje kamarádka a naposled jsem ji viděl, když vcházela k tobě do pokoje! Cos jí udělal?"
Malátně jsem se postavila a přitom ze mě spadla deka.
On mě přikryl? pomyslela jsem si překvapeně, zatímco jsem se potácela k pootevřeným dveřím.
"Kde sakra je?!" zakřičel Suigetsu, než jsem vykoukla.
"Suii, tady jsem."
"Sakuro?" vyhrkl a překvapeně na mě zamrkal.
"Jsem v pořádku, už na něj přestaň křičet."
Z nějakého důvodu zčervenal a nasměroval pohled na stranu. "Promiň, Sasuke," zabručel ještě.
Sasuke na mě na chvíli upřel pohled, pak se otočil a odešel pryč.
"Co se mu stalo?" neudržela jsem se.
Normálně by měl Suigetsu parádní průšvih a teď nic?
"Co jsi s ním udělala, proboha?" zeptal se Sui šokovaně a vzal mě kolem ramen. "Jo a jen tak mimochodem, co jste spolu dělali celej den a noc? Navíc vypadáš, jako bys moc nespala." Úchylně se zašklebil.
Beze slova jsem zvedla ruku a jednou ranou ho srovnala se zemí.
"Ale ty ses teda nezměnila," poznamenal mnouc si přitom bolavé místo.
Jen jsem se ušklíbla a radši sklonila hlavu, aby neviděl moje červené tváře.

"Tak co, jak vypadám?"
Zatančila jsem, abych lépe předvedla svoje nové šaty.
"A proto jsi mě vyháněla do vesnice?" zasténal otráveně.
Moje nálada okamžitě poklesla. "Blbý?"
Ještě několik vteřin mu na tváři vydržel ten znuděný obličej, ale pak se zářivě usmál. "Co blázníš? Vypadáš úžasně, naprosto dokonale!"
Rozhlédl se a pak se naklonil blíž ke mně. "Navíc... silně pochybuju, že Sasuke zůstane chladný, až tě takhle uvidí."
"Hej!" vyjekla jsem a zarděla se, zatímco on se rozesmál. "Nedělala jsem to kvůli němu," namítla jsem ještě.
"Vážně? A proč teda?"
Pokrčila jsem rameny. "Je Štědrý den," vyslovila jsem tu nejlepší výmluvu. "Každý by se měl snažit vypadat co nejlépe."
"Tak tobě se to povedlo na jedničku! V těhlech šatech vypadáš fakt k nakousnutí, klidně bych si s tebou dal říct." Svou výpověď doprovodil mrknutím, takže mi bylo jasné, že žertuje. Přinejmenším v tom posledním.
Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle - narychlo ušité šaty z bílé látky s tlustou zlatou stuhou, která mi obepínala tělo těsně pod prsy a od níž látka jen volně splývala, byly skvělé pro tuto příležitost.
Dobrá práce, usoudila jsem a usmála se na sebe.
Obula jsem si zlaté balerínky (předčasný dárek od Suigetsa - usoudil, že se mi asi nejvíc hodit budou teď, tak mi je dal dřív) a spolu se svým kamarádem vyhopsala na chodbu.
Už byl večer, jídlo dnes měla na starosti Karin, takže jsem jen doufala, že nic nezkazila. I když... ona umí vařit dobře, tehdy to kazila kvůli mně.
Večeře měla být teď, pak jsem plánovala - aniž by o tom ostatní kromě Suigetsa věděli - posedat si do obýváku, povídat si a případně jít na procházku.
No, uvidíme...
Suigetsův vtip mě tak zaujal, že jsem si ani nevšimla, že jsme už vstoupili do jídelny.
Až Karinin výkřik "Co to má jako bejt?!" mě vrátil do přítomnosti.
Trhla jsem sebou a první osoba, na kterou padl můj zrak, byl samozřejmě Sasuke. Vůbec nevypadal, že by ho moje šaty nějak vyvedly z míry, ale hypnotizoval mě pohledem neuvěřitelně dlouho a upřeně.
Karin - oblečená ve svém obvyklém šatstvu - měla řeči jako "jak jsi k tomu přišla" a "jestli si myslíš, že jsi něco extra...", ale ignorovala jsem ji. Sasuke se sice opravdu netvářil nějak zaujatě, ale díval se na mě víc než obvykle.
Večeře byla kupodivu dobrá, ale hned po ní se vypařila načuřená Karin (to mi vůbec nevadilo), dále pak Juugo, Suigetsu (když odcházel, mrknul na mě a ukázal mi pěsti, takže jsem usoudila, že to udělala proto, abych byla se Sasukem chvíli sama) a nakonec se zvedl i Sasuke.
Rychle jsem oknem pohlédla ven - svítil měsíc i hvězdy a sníh se v jejich svitu kouzelně třpytil. To by se mi snad mohlo povést vytáhnout Sasukeho ven, ne?
"Uhm... Sasuke?" oslovila jsem ho a počkala, dokud se na mě neotočil. "Nechceš..."
Ani mě nenechal domluvit. "Promiň, půjdu si lehnout," přerušil mě a nechal mě v jídelně samotnou.
Otevřela jsem pusu v tiché námitce, pak jsem ale zkroutila tvář bolestí a taky jsem se zvedla od stolu. Umyla jsem nádobí a jako tělo bez duše vyrazila pryč. Vánoce se přece mají strávit s milovanými... A já? Budu sama. Úplně sama...
Ani jsem nevěděla, kam přesně jdu, takže studený vítr zvenčí, který mě ovanul, když jsem otevřela dveře, mě překvapil.
Zatřásla jsem hlavou a v šatech na ramínka vyšla ven do zimy.
Bylo mi jedno, jestli se nachladím, jestli se mi stane něco horšího... po tváři mi nerušeně klouzaly slzy a já se brodila sněhovou pokrývkou.
Brzo jsem se nekontrolovatelně roztřásla a zrovna, když jsem začla uvažovat, že bych přeci jen měla jít dovnitř, na ramenou mi přistál teplý plášť.
Trhla jsem sebou a otočila se.
"Hezké Vánoce, Sakuro," řekl Sasuke a usmál se.
Úsměv jsem mu beze slova oplatila, šťastná, že na jeho dokonalé tváři zase vidím aspoň malý náznak štěstí. "Hezké Vánoce, Sasuke..."

***TO BE CONTINUED***

Far away - part 1 od NANACHAN pre mna :)

31. prosince 2009 v 13:51 | mychio autor poviedky Nanachan

Far away - part 1 pre mna od Nanachan

Jeee tak kdyz sem si to precetla tak se mi to liibilo je to supeeer
Chtela bych podekovat hlane Nanachan je to bomba a uz se nemuzu
dockat na dalsii dilecek no tak preji vam pjekne citanie :)

Sakurin pohlad:

Bůh pomsty 1

5. prosince 2009 v 16:59 | Koizumi Michiyo
TAAAAAK nechala sem si nasat povidku od meho lowe eSBenecka Koizumi Michiyo .
Je to na par sasusaku .Je to supeer povidka a je bezva tak si ji prectete a napiste jak sa vam libila a nechte si taky napsat povidku od Koizumi Michiyo TADY TADY
JO a mocinky moc ti dekuju .


Už jsem ani nedoufala, že ho znovu uvidím. Jasně, vydala jsem se ho hledat hned, co mě Naruto odmítl, ale ve skutečnosti mě ani nenapadlo, že by se mi ho vůbec mohlo povést najít. A stejně to byl stupidní nápad! Teď nemyslím vydat se hledat člověka, kterého jsem kdysi vroucně milovala a ke kterému, jak jsem teď zjistila, ještě pořád nějaké city chovám, ale vyznat Narutovi lásku. Jen jsem se ho snažila dostat zpátky do Konohy, pokaždé, když jsem řekla, že ho miluju (nebo něco tomu podobného), viděla jsem místo něj černovlasého mladíka. Čert ví proč...
Navíc mě bolelo, když Sai řekl, že Narutovi jen ubližuju, a když pak Naruto prohlásil, že opovrhuje lidmi teoreticky jako já, přidala se k tamté bolesti ještě druhá.
Možná si za to můžu sama, možná ne.
Každopádně už nehodlám všechno přenechávat ostatním! Každý z mého týmu už udělal velké věci. Sasuke - neříkám dobré, velké -, Naruto... a já?
Jasně, třeba jsem vyléčila Hinatu... zatímco Naruto zachránil celou Konohu! A Sasuke zase zabil Orochimara (což se nepovedlo ani Jiraiyovi a Tsunade dohromady) a Itachiho. A já jen Sasoriho... a to ještě s pomocí.
"Co je ti?" zareagoval Kiba na můj povzdech.
Zavrtěla jsem hlavou a podívala se přímo před sebe. "Nic."
Ta holka v Sasukeho týmu o nás už určitě ví, takže budeme muset máknout.
"Zdá se mi to, nebo se nepohybujou?" oslovila jsem Kibu po chvíli.
Vypadal soustředěně, takže jsem v klidu vyčkávala.
"Jo, máš pravdu, zůstávají na stejném místě," přikývnul po několika vteřinách.
"A to protože..."
"Sasuke bojuje," vydechl.
Překvapeně jsem se zastavila na větvi, na kterou jsem právě dopadla. Sasuke bojuje? S kým, proboha? A proč mi srdce buší jako splašené?
"Sakuro?"
Trhla jsem sebou. "Ano?"
"Stalo se něco?" zeptal se.
"Ne, všechno je v pořádku," usmála jsem se, zase se dala do pohybu a pokoušela se přitom uklidnit své zběsilé srdce. Mám o něj strach?
Ne, to je blbost! zavrhla jsem ten nápad a rázným zavrtěním hlavou jsem všechny podobné myšlenky vyhnala z hlavy.
Ještě nějakou dobu jsme běželi.
"Ale kampak?" objevil se najednou před námi, respektive přímo přede mnou ten šedovlasý kluk.
Vyskočila jsem skoro kolmo do vzduchu, udělala několik salt a při dopadu bouchla pěstí do země. Jen jsem se usmála, když Suigetsu zmizel ve velkém kráteru, ladně díru přeskočila a běžela dál. Akamaru Kibu nesl jen několik metrů za mnou.
Pak se ukázal další ze Sasukeho nynějšího týmu, tentokrát vysoký zrzek. Tuším, že Juugo už si dá větší pozor než jeho parťák.
"Kibo?" zavolala jsem na hnědovláska. "Zvládneš to sám?"
"Jasan!" protáhl druhé áčko a pak už se zpoza mě vyřítil Akamaru. Kiba seděl na něm a vydával ze sebe jakýsi radostný výkřik. Musela jsem se pousmát, když jsem letěla nad Juugou, jak moc je tenhle kluk z Inuzuka klanu podobný Narutovi.
Za chvilku jsem už zaslechla zvuky boje, které s každým mým krokem nabíraly na hlasitosti.
A pak jsem najednou vylítla na volné prostranství a celá zkoprněla.
Viděla jsem ho! Znovu, po tolika letech!
Jeho ledová, tajemná krása mi znovu vyrazila dech, moje srdce teď utíkalo splašeně a každou chvíli klopýtlo.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem potichu vyslovila jeho jméno, dokud se vedle mě neobjevila Karin.
"Sasukeho se ani nedotkneš!" vykřikla.
Vzpamatovala jsem se a hravě odrazila její útok. Boj na blízko není její silná stránka, takže mi stačilo pár chvatů a ležela na zemi v bezvědomí.
Znovu jsem se soustředila na Sasukeho a osobu, s níž bojoval. Byl naprosto soustředěný, ale jeho protivník nemusel. Pokaždé, když už ho Sasuke měl, jeho katana, chidori nebo jakákoli jiná zbraň proletěla jeho tělem, aniž by se mu něco stalo. Zato Sasukemu šrámy rozhodně nescházely.
Všimla jsem si dost ošklivě vypadající rány v břiše a zašklebila jsem se. Jako medic jsem na to byla zvyklá, ale vidět takovou díru na něm, to pro mě bylo moc.
"Když odejdeš, Konoze se nepomstíš!" zakřičel najednou ledový hlas.
Znovu jsem sebou trhla - ani ne proto, že bych se bála nebo tak, ale díky tomu, že Sasuke okamžitě odpověděl.
"Trhni si!" odsekl.
Ani nedokážu vypovědět, jaké pro mě bylo znovu slyšet ten okouzlující, sametový hlas. Byl ale trochu hlubší, než jsem si ho pamatovala.
"Jak chceš," pokrčil rameny a než jsem se nadála, Sasuke naletěl do stromu. Na těle mu přibyla další ošklivá rána.
Vyplivl krev a zvednul hlavu. Na chvíli jsem se setkala s jeho Sharinganem, pak se ale zase soustředil na svého protivníka.
"Vypadá to, že už tě neovládnu," ušklíbl se zrovna a v jeho ruce se zčistajasna objevila skvostná katana. Tu nepatrnou chvilinku, co jsem na ni s obdivem hleděla, mě upoutala jediná věc - malinkatý znak Uchiha klanu na konci rukojeti.
Ale pak už tou zbraní švihnul - asi pro efekt - a rozeběhl se na Sasukeho. Tomu už jeho zranění nedovolovala ani se pohnout.
Ne! zakřičela jsem v duchu a okamžitě zareagovala. Udělala jsem jen několik pečetí a pak pěstí bouchla do země. Trochu jsem svou techniku vypilovala, takhle měla rychlejší průběh.
V duchu jsem se modlila, aby se před Sasukem a tím maníkem zem stihla zbortit včas, zatímco jsem k němu co nejrychleji běžela. Můj záměr se povedl, tím pádem jsem získala čas.
Zastavila jsem se přímo před Sasukem, udělala další pečetě, levou rukou jsem se chytla za pravé předloktí a dlaň pravé ruky položil přímo doprostřed Sasukeho hrudi. Bylo to moje jutsu, o kterém nevěděla ani Tsunade. Teoreticky to bylo normální léčení, ovšem ve velmi zrychlené podobě. Jo, to sice zní moc hezky, vyléčit Sasukeho během chvilinky, ale má to jeden háček. Chakra. Zatím dokážu během vteřiny vyléčit jen jedno vážné zranění a i tak už sotva stojím na nohou.
Těsně předtím, než jsem použila i poslední zbytky své chakry, jsem ještě ucítila v zádech bodavou bolest, jak se mi kůží probořila ostrá zbraň.
"Sasuke..." zašeptala jsem a pak už jsem upadla do bezvědomí.

Probuzení bylo jako vždy bolestné, ale aspoň jsem se ještě probudila, že ano.
Přimhouřila jsem oči do světla a zkusila si je zastínit rukou. Jediné, čeho jsem tím však docílila, byla ukrutná bolest. Jak jsem se pohnula, ozvala se rána na zádech a do celého mého těla, skutečně i do konečků prstů vystřelil nesnesitelný žár.
Nedokázala jsem to udržet za zuby a začla jsem křičet. Nevím, jak dlouho to trvalo, měla jsem pocit, jako by to bylo snad několik hodin, než bolest konečně začla polevovat. Pravděpodobně to ale bylo jen pár minut, protože se hlučně rozrazily dveře.
"Sklapni!" okřikl mě dívčí hlas.
Silně pochybuju, že - jestli jí to tak vadilo, jak jsem aspoň usuzovala podle jejího tónu, - by byla ochotná to poslouchat extra dlouho.
Nechtěla jsem se znovu pohnout, proto jsem počkala, než mi vlezla do zorného pole.
"Á, Karin," ušklíbla jsem se.
Na pravém oku měla hezky fialový monokl, jak jsem jí vrazila pěstí před... jak je to vlastně dlouho? Počkat, to není až tolik podstatné. Kde to sakra jsem?!
"Řekla jsem, drž hubu!" obořila se na mě a ne zrovna jemně mi sundala obvazy.
Asi bych měla ještě upozornit, že jsem ležela na břiše.
"Ne, řekla jsi 'sklapni'" opravila jsem ji.
Za to jsem si vysloužila ještě hrubější zacházení, takže dál už jsem radši mlčela. Radši jsem přemýšlela, co se asi stalo. Chvilku mi trvalo, než jsem si vybavila každý detail, ale už u stručné verze (také jinak bez těch detailů) jsem nabrala odstín zdi.
"Co je ti?" zeptala se Karin.
"Kiba..." špitla jsem jen.
Ušklíbla se. "To je ten tvůj hnědovlasej kámoš? Tak toho už nikdy neuvidíš, ani toho čokla!"
Hrklo to ve mně, zatmělo se mi před očima a pak už jsem zase nevěděla o světě.
"Hej, prober se!" zatřásl se mnou někdo.
Bolelo to jak... no prostě hodně, ale ještě předtím, než jsem začala křičet, jsem dotyčnému stihla vrazit pěstí.
"Au, to bolelo!" vyjekl tentokrát klučičí hlas.
"Taky mělo," sykla jsem skrze zaťaté zuby (chvilku mi trvalo, než jsem je dokázala zatnout a uzamknout za nimi křik).
"Ježiš, Sasuke říkal, že se tě nemám moc dotýkat! Sorry!"
Bolest jsem najednou vůbec nevnímala. "Sasuke říkal?" zopakovala jsem.
"Mno, říkal... spíš to cedil skrze zuby, však to znáš, jak dokáže mluvit vražedně. A taky říkal..." najednou se zasekl.
"Co říkal?" pobídla jsem ho nedočkavě.
"Že když tě kvůli mně uslyší křičet, omlátí mi hlavu o zeď," vykuňkal ze sebe.
"Jestli ti to pomůže, řeknu, že za to můžu sama," navrhla jsem s menším úsměvem. Vypadal opravdu komicky, málem mi ho bylo líto.
"To by -" začal vesele, ale nedořekl.
"Bylo naprosto nepřípustné," dokončil za něj někdo jiný a já sebou při zaznění toho hlasu automaticky škubla, za což jsem byla odměněna zase tou mučivou bolestí. "To jsi chtěl říct, Suigetsu?"
Chudák úplně zbledl. "Sasuke," zamumlal.
To už mi Sasuke vstoupil do zorného pole a já na něm mohla oči nechat. Naposled jsem ho viděla před třemi roky v tom kráteru a myslela jsem si, že krásnější už být nemůže... chyba lávky. S tou řídkou ofinou vypadal jako... jako bůh!
"Rád bych věděl, proč zase křičela, co?" prohlásil ledovým hlasem, až mě zamrazilo. Na chvíli po mně loupnul očima. "Nedá se to poslouchat."
To je všechno? Nemá o mě ani trochu strach? Znovu ho jenom otravuju?
"Proč se celá třese?" zeptal se Suigetsu.
Všimla jsem si, jak nezaujatě pokrčil rameny, mezi rty mi vyklouzl přidušený vzlyk a po tváři sklouzla první slza.
"Ona... brečí?"
"Nejspíš ji vzala ta Karinina stupidní poznámka o těch dvou," pronesl klidně. "Můžeš jít. Když už jsem sem díky tobě musel, zvládnu to sám."
"Fajn," odpověděl váhavě, starostlivě se na mě podíval a odešel.
"Proč jsi tam byla?" přešel Sasuke hned k věci, jako vždy.
Popotáhla jsem nosem. "Rozhodně ne riskovat za tebe svůj život," neodpustila jsem si.
Sednul si do křesla, rukou si uvolněně podepřel bradu a ušklíbl se. "Fajn, tak to jsi o jednu tisícinu míň blbá."
"Lepší být blbá než bezcitná!"
Tvářil se pořád stejně a zase jen pokrčil rameny. Bohužel pro něj už ho znám nějakou dobu a i když ne nejlíp, aspoň trochu ano, takže jsem věděla, kde mám hledat. Zpříma jsem se mu podívala do očí... což byla chyba. Sršela z nich nenávist a chlad a já dostala neuvěřitelný strach.
Uhnula jsem pohledem a začla mluvit k jeho botám. "Cos myslel s tím Kibou?"
"Je v pořádku. Karin zrovna neoplývá intelektem, takže jí nedošlo..."
"Co?"
"Ale nic!"
Skrčila jsem se před rázností a chladem jeho hlasu. "Opravdu mu nic není?" ujišťovala jsem se roztřeseným hlasem.
"Pochybuješ o mých slovech?"
"Dřív bych si to ani nedovolila, ale teď nevím, jestli můžu věřit i takovým slovům z tvých úst," špitla jsem.
Zavládlo ticho a já na sobě cítila jeho vražedný pohled, ale neotočila jsem se, abych ho viděla.
"Věř si, čemu chceš!" syknul a pak se zvednul a odešel.
Pravděpodobně jsem ho naštvala, protože jsem celé čtyři dny vůbec nedostala najíst. Karin sice sem tam přišla vyměnit mi obvazy a tvářila se přitom jako kakabus, ale to bylo všechno. A jí jsem se nechtěla vyptávat na... jisté věci.
Nejvíc mě ze všeho dožíralo, že jsem nevěděla, co tehdy ten maník, kterej mě málem zabil, myslel tím "Když odejdeš, Konoze se nepomstíš!", nebo co to blábolil.
Karin by mi pravděpodobně řekla nějakou lež a nikoho jiného jsem neviděla. Nejspíš na Sasukeho příkaz... teda spíš zákaz.
Když jsem konečně uviděla jídlo, nebyla jsem schopna ani zvednout ruku, takže jsem ho nechala nedotknuté. Karin uraženě odfrkla, když se pak vrátila pro talíř, a popadla ho tak, že mi trochu bramborové kaše přistálo na obličeji a ve vlasech. Při odchodu mi nadávala do nevděčný coury.
Utekly další tři dny a já už měla pocit, že brzo umřu.
Týden bez jídla a ještě s tou dírou v zádech...
Oči jsem měla neustále napůl otevřené a napůl zavřené - aspoň mi to tak připadalo, ani jsem nevěděla, jestli vůbec spím - a už jsem ani nevnímala Karininy poznámky (i když bych se vsadila, že vedle nevděčný coury jsem se stala i ignorantní krávou nebo něčím podobným).
Otevřely se dveře, avšak ani na to jsem se nedokázala pořádně soustředit.
"Jez!" rozkázal mi hluboký a mně velmi známý hlas.
Pokusila jsem se úplně zvednout víčka, ale nepovedlo se.
"Dělej, nemám náladu se s tebou zahazovat!" zvýšil hlas.
Přinutila jsem své roztřesené rty, aby se pohnuly, ale žádná slova jsem i přes velkou snahu nevytvořila.
Ještě chvíli se nic nedělo, ale pak mě Sasuke popadl za ruku a prudce mě otočil na záda. Najednou mi všechny předchozí okamžiky, kdy jsem pocítila tu strašnou bolest, připadaly jako procházka růžovým sadem. Křičela jsem hlasitě a dlouho... a Sasuke se na mě celou tu dobu bez zájmu díval. I když říct bez zájmu je velmi špatné vyjádření, dokonce bych řekla nadsazené a hezké. Abych to uvedla na pravou míru, díval se na mě, jako bych ho neskutečně zdržovala, otravovala a jako by mě za to, že dávám najevo bolest, považoval za slabší a slabší.
"Jez!" zopakoval pak rázně, když jsem dokázala utichnout.
"A jak asi?" neudržela jsem se. "Že se já kráva nechala unést! Kdybych tomu týpkovi neskočila do rány, mohl tu už být boží klid! Ale né, to bych nebyla já, abych neudělala to nejstupidnější, co se dalo! A co za to mám? Zacházení jako se zvířetem a bolest jak sviň! K tomu mám na krku holku, která zřejmě nedokáže zavřít pusu, a nedochází jí, že v takovýmhle stavu se čtyři dny, co nedostanu najíst, na nic nezmůžu! A ještě má blbý kecy!"
Zhluboka jsem se nadechla, jak jsem se snažila uklidnit.
"Už jsi skončila?" zeptal se Sasuke nevzrušeně.
"Kdo byl vůbec ten, proti kterýmu jsi bojoval?! A proč prohlašoval, že se Konoze nepomstíš, když odejdeš?!"
Zatnul pěsti, až mu zapraštěly klouby. "Hodláš vůbec jíst?"
"No bezva, k užvaněný brejlovce přidat ještě bezcitnýho, arogantního zmetka!"
To už jsem ale asi přehnala, protože jeho klidná maska byla rázem pryč. Jen jsem zaslechla zvuk tříštícího se nádobí a hned nato už mě přirazil na zeď držíc mě pod krkem.
Bolest z rány na zádech byla vskutku ohromující a nesnesitelná, ovšem proti pohledu do jeho rozzuřených očí planoucích zlověstným Sharinganem úplná nicka.
"Karin si klidně nadávej, ale na mě si pusu neotvírej!" syknul.
Vystrašeně jsem se skrčila a i kdybych mu chtěla nějak odpovědět, nemohla jsem, jelikož povolit zaťaté čelisti znamenalo okamžitě začít křičet. A já nechtěla být v jeho očích ještě slabší...
Kousala jsem se do jazyka, až jsem v puse ucítila kovovou pachuť krve. Musela jsem trochu povolit, čehož jsem se dost děsila. V očích mě už štípaly slzy, jelikož Sasuke sevřel můj krk víc a začla jsem mít potíže s dýcháním.
Naštěstí mi věnoval poslední vražedný pohled a pak mě prostě pustil na postel. Při dopadu jsem se propnula v zádech a ze všech sil se snažila nevykřiknout.
"Vidíš, jak to jde, když se chce," utrousil kousavou poznámku. Zřejmě narážel na to, že jsem teď trpěla mlčky.
Postupně se po několika minutách moje tělo uvolnilo a já mohla zase otevřít pusu a rychle nabrat co nejvíc vzduchu.
Nalil do mě pití (jídlo totiž bylo snad všude jen ne na talíři) a zvednul se.
"Už nikdy mě nenazývej bezcitným, arogantním zmetkem, jasný?" řekl zase tím svým ledovým hlasem.
"A nejsi snad?" špitla jsem a on ztuhnul ve dveřích. "Víš, Sasuke, já bych si klidně nechala nadávat, ale kdyby si někdo otevřel pusu na Naruta nebo třeba rodiče" - škubnul sebou - "nikdy by mu to neprošlo. To je rozdíl mezi člověkem, který miluje, a člověkem, jehož jediným citem je nenávist, to proto jsem tě nazvala bezcitným."
S povzdechem jsem se připravila na bolest, ale ta stále nepřicházela.
Pohla jsem hlavou a vyhledala Sasukeho očima.
Stál ve dveřích, tělem natočený na chodbu, hlavou ke mně. Jeho oči se mi chvíli zdály podivně prázdné, než se do nich vrátil typický chlad. Pak se Sasuke otočil úplně a zavřel za sebou dveře.
V hlavě mi vířily stovky dalších otázek, všelijak chaoticky pomíchané, než začly směřovat ke Konoze. Vrátil se už Kiba? Jak reagovala Tsunade, Naruto, Kakashi...? Doslechl se to už vůbec můj nejlepší přítel? Ten, kterého jsem skutečně milovala, i když ne v nejpoužívanějším slova smyslu? Ten, který pro mě byl jako ztřeštěný mladší bráška?
Povzdychla jsem si. Pokud se to domákne přímo od Kiby, asi ho stáhne z kůže. A pokud se s ním ještě někdy uvidím, buď mě pro změnu on pošle na oběžnou dráhu, nebo mě udusí v objetí.
Kdyby mi aspoň nezablokovali chakru, zazoufala jsem si.
Ani jsem to nezkoušela, bylo mi jasné, že Sasuke by se takové stupidní chyby nedopustil, i kdyby si o svém vězni myslel, že je sebeslabší. Zrovna Sasuke ne.
"Vždycky byl génius," ani jsem si plně neuvědomila, že jsem to řekla nahlas.
Zavřela jsem oči a pokusila se otázky přestat vnímat jediným možným způsobem kromě odpovědi - spánkem. A jednou za dlouhou dobu jsem zase měla štěstí.

Uběhl další týden, stejně zoufalý jako tento. Karin byla abnormálně nepříjemná, Sasuke abnormálně chladný a Suigetsa jsem viděla jen jednou a to asi jen na pět minut. Juugo nepřišel ještě ani jednou, což mi nijak zvlášť nevadilo. Z nějakého důvodu jsem se ho hned po Sasukem bála nejvíc. Teda z toho jejich týmu.
Zrovna, když jsem se nudila civěním do zdi a hlava mi třeštila z nadměrného přemýšlení, otevřely se dveře a dovnitř vkročil Sasuke.
Byla jsem zmatená, moje srdce, tělo... reagovala jsem na něj nepochopitelně. Nejdřív jsem vždycky dostávala chuť zakroutit mu krkem, ale jen co na mě upřel ty svoje temné oči, ten pocit okamžitě zmizel. Srdce mi pak vždycky začlo splašeně tlouct, zadrhával se mi dech... Vedlejší produkt byl stále strach, to ano, ale jinak jsem se vždycky cítila jako ta třináctiletá Sakura, co do Sasukeho byla doslova zblázněná.
Nevyznám se sama v sobě, to je zlý, sarkasticky jsem se ušklíbla a nadále zírala do zdi.
"Bolí to?" zeptal se Sasuke a prstem přejel po obvazech.
Možná, opravdu možná to mohlo být i jemně, ale stejně jsem sebou bolestí škubla. Sice byla už menší, ale pořád velká. "Co myslíš?" sykla jsem.
"Odblokuju ti chakru," prohlásil po chvíli. "Ale jen než si to vyléčíš!"
Bože, díky!
Nějakou dobu samozřejmě trvalo, než se mi rána zcela zacelila a všechno se vrátilo do perfektního stavu, a i když jsem stejně vypotřebovala většinu chakry, ten pocit úlevy, který mi bloudil snad i každým vlasem, byl prostě nádherný!
S úsměvem jsem se postavila a pořádně se protáhla.
Pak jsem sebou ovšem zase praštila do postele a během chvilenky jsem usnula dlouhým, bezesným a konečně i bezbolestným spánkem.

Probudila jsem se v jiném pokoji, to mě překvapilo.
Tenhle byl takový temnější - to jako celkově. Nejen že tu bylo méně světla, ale i působil zlověstněji.
Přikrývku jsem si přitáhla až k bradě a schoulila se pod ní do klubíčka.
"Tak už ses probrala?" ozval se přátelský hlas.
Na tváři mi automaticky naskočil úsměv a osobu jsem okamžitě vyhledala pohledem. "Suigetsu!"
Usmál se a zvednul se z křesla.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se. "A proč jsem nezůstala v tamtom pokoji?"
Ten se mi totiž ohromně líbil. Byl prostorný (i když celou tu dobu jsem mohla ležet v posteli a jen se na to dívat), prosluněný a se spoustou nábytku - s knihovnou, už na pohled pevným stolem, několika pohodlnými křesly, s jednou velkou šatní skříní a několika menšími.
"Myslíš, že by tě Sasuke nechal ve svém pokoji?"
Zalapala jsem po dechu. "To byl jeho pokoj?"
"Taky jsme se divili, že tě hned po příchodu odnesl rovnou tam. Karin doslova zuřila, abych byl přesný."
Usrknul si z plechovky nějaké pití a zazubil se. "Žárlila. Sasuke ji do svého pokoje pustil nanejvýš třikrát a - cituji - 'tu růžovovlasou nánu' tam nechá hned dva týdny!"
"Já jí dám, růžovovlasá nána!" zasmála jsem se. "Až se mi dostane pod ruku, udělám z ní domeček z karet!"
"Nech mě ho pak rozbořit, buď tak hodná," mrknul na mě a já se rozesmála.
Povídali jsme si asi hodinu, než se tam ukázal Sasuke.
"Suigetsu," oslovil mého nového přítele - oh ano, Sui se ukázal jak opravdu fajn kluk - ledovým hlasem. Pak jen pokynul hlavou směrem ke dveřím.
"Už padám," přikývnul a otočil se na mě. "Tak se zatím měj!"
"Jo, dík," pousmála jsem se.
Nastavil mi ruku a než jsem to pochopila, několik vteřin jsem na něj nechápavě sivěla.
"Aha!" vyjekla jsem, když mi to konečně docvaklo, a rychle si s ním plácla.
"Že ti to trvalo," ušklíbnul se
Sasuke si odkašlal, takže se radši rychle klidil a zavřel za sebou dveře.
Jako vždycky jsem zrozpačitěla a nervózně těkala očima po zemi.
"Donesl jsem ti oblečení," ozval se a v tu chvíli mi na klíně přistál balíček oblečení.
Kalhoty, teda kraťásky byly normálně moje, podprsenka taky, ale to bylo tak všechno. Místo mého trika jsem se totiž dívala na to, které bych poznala kdekoli a kdykoli.
Na tmavě modré látce se nacházel znak Sasukeho klanu, klanu Uchiha. Prsty jsem přejela po obvodu obrazu papírového vějíře a až pak zvedla hlavu.
"Nemůžu na zádech nosit znak klanu, do kterého nepatřím," hlesla jsem.
"Pokud tu nechceš chodit ve spodním prádle, nic jiného ti nezbývá," prohlásil nezaujatě, i když z očí jsem mu vyčetla něco jiného - zlobilo ho to. "Karin by ti oblečení v žádném případě nepůjčila a něco takového jí nehodlám rozkazovat."
Beze slova jsem přikývla, zvedla jsem se na nohy a podívala se na něj. Váhavě jsem přešlápla, stále na něj upírajíc prosebný pohled.
Ovšem místo toho, aby odešel, nebo se aspoň otočil, pohodlně se posadil do křesla a upřeně na mě zíral.
Ani jsem se ho nezkoušela ptát, jestli odejde, s růžovými tvářemi jsem se k němu otočila zády a povolila konec obvazu, který společně s kalhotkami momentálně tvořil moje jediné oblečení. Tenká bílá látka mi sklouzla po zádech až na zem a já se neubránila prudkému zrudnutí, když se můj mozek dopracoval k faktu, že stojím před Sasukem skoro celá nahá.
Rychle jsem si oblékla svou černou podprsenku, přes hlavu jsem si přetáhla triko a vklouzla do černých kraťásků. Prohlédla jsem se a když jsem se ujistila, že je všechno v naprostém pořádku - Sasukeho triko mi padlo jako ulité -, otočila jsem se.
Oči upíral pořád do úrovně těch mých a vypadal - jak jinak - neskutečně nezaujatě.
I když myslet si, že by ho vykolejilo, že se před ním svlíkla holka, která ho ještě před několika lety doslova zbožňovala, by bylo ztřeštěné i na mě.
"Hodila by ses mi," pronesl najednou po chvíli vážným hlasem.
Z toho jsem si kecla na postel. "Cože?"
"Tamto jutsu... vymyslela jsi ho sama?"
Upřel na mě tak rentgenový pohled, že jsem si rázem připadala jako otevřená kniha. S ruměnci na tvářích jsem přikývla.
"Hodil by se mi medic," pokračoval, "tím víc takový, který dokáže vyléčit vážná zranění během vteřin. Byla bys takový záložní plán, přesněji poslední záchrana."
"To mi jako nabízíš, abych se k vám přidala?"
Vypadalo to, jako by se na chvíli zamyslel. "Dá se to říct i tak," souhlasil pak.
Rázem mi to bylo jasné a neubránila jsem se povzdechu. Už mě určitě zapojil do svých plánů, našel si novou zbraň...
"Upřímně, mám na výběr?"
"Ne," odpověděl klidně. "Můžeš si jen vybrat, zda půjdeš dobrovolně a bude se s tebou zacházet lépe, nebo ne."
"Proč se na to teda ptáš? Každý normální člověk by odpověděl ano."
"To je právě ten háček, každý normální, víš?"
Hohó, slyšela jsem dobře, Sasuke Uchiha se právě zmohl na něco vtipu podobného?
"Co tak zíráš?" zeptal se odměřeně.
"Mám jen jednu podmínku," odpověděla jsem s potutelným úsměvem na tváři.
"Proč myslíš, že bych na ni měl přistoupit?"
Pokrčila jsem rameny. "Chci vědět, kdo byl ten chlap, kterej mě málem zabil!"
"Říká si Tobi... jeho skutečné jméno je Uchiha Madara."
To mi vyrazilo dech. "Madara?" zopakovala jsem ohromeně.
Jen přikývnul. No ty kráso, takže jsem překazila plány samotnému Madarovi!
To ses teda dostala do pořádnýho maléru, holka! napadlo mě. Že Madara žije, už se v Konoze vědělo, ovšem ke mně se nedoneslo, jak vypadá.
Kdybych to byla věděla tehdy, ještě bych si tu svou akci bejvala rozmyslela.
Tak přesně o tomhle Naruto mluvil! ozvalo se moje druhé já. Nalháváš si sama sobě! Moc dobře víš, že bys udělala cokoli, kdyby šlo o život právě Sasukemu!
Zakabonila jsem se. Jo, to bude asi pravda.
"Co myslel s tou Konohou?" zeptala jsem se už trochu zdráhavě.
Sasukeho rysy najednou ztvrdly, jak napjal všechny svaly. "Tvou podmínku už jsem splnil, zítra v osm hodin buď připravena na přezkoušení!" pronesl hlasem plným autority a zvednul se. Podíval se na mě a přimhouřil oči. "A varuju tě předem, Sakuro, nezkoušej zdrhnout! A žádný blbosti! Pořád jsi spíš vězeň než člen týmu!"
"A pořád jsem člověk, díky kterému jsi ještě naživu," zašeptala jsem, když zavíral dveře.
Nevím, jestli mě slyšel...
Jediné, nad čím jsem přemýšlela, když jsem si sedala na parapet a koukala se přes okno (mimochodem zamřížované) ven, bylo, jak z něj vyšťourat pravdu o té (ne)pomstě Konoze.

***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ***

Uveznena?Omyl

19. srpna 2009 v 22:19 | mychio
Tuhle povidku mi napsala na prani Saky a ja ji moc za nin dekuju .Diki Saky




Utíkala temným lesem,jen aby unikla před svými pronásledovateli.Kteří ji pronásledovali už nějakou dobu.Nejdříve unikla před Akatsuki a teď jí hodí zase nějací jiní ninjové.Pomalu jí docházela čakra,tak už se chtěla vzdát.Ale tam kde zastavila tak nebila sama.Byly tam nějací zase jiní ninjové,bylo jich jen 4.Ale i přes to cítila že mají mnoho čakry,ale ona sama nemá ani kapku.
Ti co jí pronásledovali se zastavili kousek dál,ale nevšimli si jí.Pač byly zaujati těmi dole pod nimi.Chtěli je obklíčit.Ale to si všimli pohnutí kousek od nich.Ty s pozorovali tu co honili.ta se jen na ně podívala a když si všimla jejich pohledu chtěla seskočit na jiný strom.Zapomněla že nemá čakru a tak spadla na zem.Ty skočili ihned za ní.Sakura udělala kotrmelec do zadu,takže měla ty ninji za zády. Ty se jen koukali o co tam jde.,,Sakura-san….,,Promluvil jeden člen z Akatsuki,kterému to přidělily,aby jí zase chytil a dovedl zpět.,,Ne nemluv na mě!,,Sakura-san musíte semnou….jinak si pro vás přijde Itachi-senpa(sry nwm jak se to píše xD)i.A to moc nebudete šťastná.Moc dobře víte,že vás má rád,ale tohle by vám nikdy neodpustil.,,Tobi,něco jsem řekla.Musím do Konohy.,,Ale mi bychom vám to přinesli,kdyby jste něco potřebovala.,,Tobi mlč! Já už to tam nevydržím! Musím ho vidět!,,Ale mi by jsme vám ho přinesly…a mohl by tam být s vámi celou dobu.,,Tobi?...,,Ano? Sakuro-san?,,Víš ty vůbec o čem se tady bavíme?,,No jistě,že chcete nikoho vidět.,,Hm…Je pro mě velice důležitý,musím ho ochránit před vámi.,,Sakuro-san? Myslíte Naruta?...,,Tobi….bude lepší,když se otočíš a řekneš Itachimu,že jsem vám unikla.,,Ale za to mě zabijí a Itachi si pro vás přijde.,,Jo…. S tím počítám.Ale mě jen tak nenajde.Pač až se dozvím co je s Narutem,tak odcházím z vesnice.,,Sakura to dořekla a přešla až k Tobimu. Ty ninjové na straně Tobiho,Sakura také znala.Protože je vytrénovala.,,Vy!,,Ukázala na ty ninji.,,Předveďte mi,že jsem vás dobře vytrénovala!!!,,
Na straně Sasukeho.
,,Sakra,co to tam mele? Vždyť nemá žádnou čakru.A jak je mohla vytrénovat? Pokaždé byla tak slabá a já nebo Naruto jsme jí museli zachraňovat.Co ona má smím bratrem?,,Na tyto otázky si Sasuke nedokázal odpovědět.Ale jeho team Hebi se chtěl z dejchnout,ale on jim přikázal jen aby se schovali do křoví,chce sledovat tento boj.
Sakura odskočila trochu dál od nich.Ty se tedy připravili.Tobi jen stál a koukal.Nikdy jí v akci.Už od té doby co jí přivedl Itachi se mu líbila.Ale vždy jí měl za dobrou kamarádku.Ona jediná mu věřila.
Sakura šáhla do brašničky na kunaie a shurikeny a vytáhla si jednu injekci,kterou si hned zapíchla do boku.Najednou jí zrostla čakra,tak že si toho všimnul i Sasuke. Sakura se jen usmála.,,Tak co?,,Sakura-sensei,mi ale nesmíme,s vámi bojovat.,,Ale ano můžete já jsem stále váš Sensei.,,To ano,ale Itachi-san nás zabije.,,Ale ne ne přeháníte!,,Tak jak chcete
Senci.,,Tak jo.. pojďte nikdy jsem s vámi nebojovala.,,
Ty ninjové se na ní rozeběhli.Bylo jich 15.Ale ona si s tím nedělala hlavu.Jen se usmála.A postavila se do bojové pozice.Ty nejdříve použili taijutsu,aby ji neublížili,ale když zjistili že jim to prokoukla.Tak už začali na plno.Sakura neměla žádné řezné škrábnutí,ale za to oni,jich měli plno.,,Nechte toho! Copak jsem vám řekla,aby jste se nechali zabít? Jen jsem chtěla vidět váš styl boje a jak jsem vás vytrénovala.Ale zatím jste mě moc nepotěšili.A teď z miste! To platí i pro tebe Tobi!!,,Ale..,,Žádný ale!,,Hai! Ale Itachi-san je už na cestě sem.,,Cožeee!! Sakra musím Tobi,čau!,, chtěla se otočit a vyskočit na strom.Ale to se jí vymstilo.Narazila do statné hrudi.Už věděla kdo to bude.Ten náraz byl tak silný,až si sedla na zadek.,,Sakra Sakuro,co si myslíš? Že se ráno jen tak vytratíš?Ani vzkaz jsi mi nenechala.,,Pch….moc dobře víš,že bych to udělala.,,A jestli sis myslel,že si mě dostal,tak možná jen do postele.,,A já už toho mám dost.Řekl jsi mi že mě budeš dál trénovat,ale zatím jsem se toho nedočkala! Pořád jen spíš! A já se nudím! Musím trénovat tydle trdla u Tobiho!Já už to nezvládnu!,,Říkala Sakura, a skoro plakala.Ona Itachiho měla ráda,ale jen kvůli tomu,že jí připomínal Sasukeho,kterého stále milovala.Ale nedokázala si to připustit.
,,Sakura,,promluvil Itachi.,,Ne nic mi neříkej jen mě už zabij nebo mě pust za Narutem!,,Klid,rád bych tě za ním pustil ale teď ne! Je tu můj malí pošetilí bratříček.Tak pak tě tam doprovodím.,,Sklonil se k ní a dal jí pusu na čelo.,,Poté se zvedl.,,Tak co Sasuke,budeš na ní pořád zírat? Nebo už vylezeš?vadí mi když koukáš na věc,která patří mě!,,Sasuke seskočil a kouknul se na Sakuru.,,Tak ty Sakuře říkáš věc?,,Hm….,,Itachi se hnul z místa a už stál za Sasukem.Ale ten to čekal tak se rychle otočil a vrazil mu svojí katanu do břicha.Itachi se jen usmál na Sasukeho.,,Sasuke,ochraň jí! Vždy jsem věděl,že je semnou jen kvůli tomu,že jí tě připomínám.Ale já s ní byl i přes to,že mě neměla ráda.,,Neboj! Postarám se o ní.Celou tu dobu,co jsem u Orochimara,tak na ní myslím.Tak teď jí nechci ztratit,,Itachi pak padl na kolena a zakašlal.Podíval se na Sakuru,ta jen nevěřícně seděla na zemi a brečela.I když ho neměla ráda tak jako Sasukeho,ale měla ho ráda.Usmál se na ni.pak už spadl na zem a už nedýchal. Sakura se ještě víc rozbrečela.Sasuke se zvedl a naznačil jeho teamu,aby přišli k němu.,,Vy běžte napřed,á vás doženu.,,Hai,,Uslyšel ode všech.Jen se usmál a otočil se na Tobiho.,,ty! Okamžitě vypadni! ,,Na nic nečekal a i s těmi ninjama se vytratil.Sakura stále seděla na zemi plakala.Sasuke si sedl za ní a strhl si jí do náruče,tak aby jí mohl obejmout.,,Sakuro je mi to líto! Já nechtěl jsem ho zabít před tebou. Poprosil mě o něco….,,Hm.. a o co?,,Chtěl,abych tě chránil. A to taky chci dodržet.,,Hm…ale jak můžeš vědět,že já od tebe něco chci?,,Itachi mi to řekl. Řekl,že jsi s ním byla,jen kvůli tomu,že mu tě připomínal mě.,,Hm.. možná,že máš pravdu,ale za tohle tě nenávidím! Vstala a chtěla jít pryč.,,Počkej!,,Otočila se na něco.Ale to neměla dělat.Omdlela.Použil na ní Sharingan. Spadla mu do náruče.Jen se na ní podíval a už se musel usmát.Byla tak roztomilá.Pomalu se s ní rozešel k směrem k jeho a jeho teamu skrýši.Když dorazil,jen jí odnesl k sobě do pokoje,kde j položil a svléknul jí triko a sukni,kraťásky a podprsenku jí nechal.Ale při představě,že je ten mimo,a co by si sní mohl začít ho lákala.Ale rychle to zahnal a odešel z pokoje.Ve společenské místnosti si sedl a jen se koukal do blba.Karin si k němu sedla a nahodila taký pohled jen aby ho mohla z balit,ale to se jí nepodařilo.Pač ve dveřích do společenské místnosti.Stála Sakura,tak jak jí tam Sasuke nechal.Juuga chtěl už startoval,ale Sasuke byl rychlejší a stoupnul si před ní.To Juuga zastavilo,a zase se vrátil na místo vedla Suigutsa.Karin,se jen podívala na ti Sakuru a už od začátku věděla,že si s ní nepadne do oka.Sakura se dotkla Sasuheho za zadu za košili a přitiskla se k němu.Protože se jí podlomili nohy a málem upadla.Ale Sasuke jí chytil a vzal jí do náručí.Sakura z červenala a chtěla pomluvit.
Sakurko..měla jsi ležet,nebo zavolat,já bych přišel.,,Jak jsem mohla na tebe zavolat,když ani nevím kde jsem!,,Jejda,promiň zapomněl jsem.,,éééé….si divnej! Možná ještě víc než předtím,když jsme byly gennini.,,Hm…,,byla jeho odpověď.Sasuke otevřel dveře a zase jí nesl do jeho pokoje.Tam jí položil na postel a chtěl odejít.,,Sasuke? Proč si mě sem přinesl? A nenechal jsi mě?,,Hm.. snadný,slíbil jsem to Itachimu,že tě ochráním,ale to není celý.,,Hm.. tak mi to řekni.,,Nevím jestli by se ti to líbilo,nenávidíš mě a nechci ti ublížit.,,Hm.. mě už si dvakrát ublížil,myslím,že to přežiju.,,Hm…. Víš,není to tak,že bych tě tady držel.kdykoliv můžeš jít zpátky do Konohy,ale jsi jen pro jednu věc.,,Hm.. ,,pokývala Sakura hlavou,jako že rozumí.,,Si u proto,abys mi pomohla obnovit klan Uchiha.,,Aha..,,pokývala zase hlavou.Jako,že….. Počkéééj!! To nemyslíš vážně! To si zase jen vymýšlíš!,,Hm.. jak myslíš! Ale já to myslím vážně,už dlouhou dobu na tebe myslím a teď mám skvělou příležitost s tebou obnovit klan a poté si tě vzít za ženu.,,Aha….ale co když já nebudu chtít?,,Sakurko….si tak paličatá,myslíš si snad že se tě budu ptát?jestli chceš nebo ne?,,Hm.. možná že jsem..ale jen proto,že chci….A chci se stát tvojí ženou..i když vím,že mě nemiluješ…..ale…,,Žádný ale Sakurko..jak můžeš vědět,že tě nemiluju?,,Protože jsi mnou vždy opovrhoval,tak asi proto.,,Aha….,,pokýval tentokrát hlavou Sasuke.Pomalu se k ní naklonil a políbil ji.Celou noc zůstal sní a mazlili se.Ráno se Sasuke rozhodl vrátit se Sakurou do vesnice ukryté v listí.

Poviedka pre mna od meho milovaneho eSBenka Elci

23. května 2009 v 13:53 | me milujici SB elca
Mychio zrovna ráno stávala do školy. Jako každý den se do školy moc netěšila. Každý ji ve škole pomlouval, že je to šprtka. Byla hodně hezká, ale nechtěla si to připustit. Mychio už hodněkrát snila o tom, že by přešla na jinou školu, ale její rodiče chtěli, aby chodila na tu nejlepší, a nejlepší byla zrovna tahle. Plná namyšlených fifinek a namachrovaných blbců. Neměla ani žádného kamaráda. Kluci po ní zrovna moc neletěli a žádnou kamarádku taky neměla. Popravdě o nikoho ani nestála, chtěla mít jenom dobré vzdělání, nic jiného jí nezajímalo.
,,Chjo... Já nikam nejdu." Říkala si, když stála před zrcadlem a česala si vlasy.
,,Vypadám hrozně." Okomentovala se ještě a s povzdechem vyšla ze svého pokoje.
Na stole si ještě rychle zbalila do jednoduché kabelky o jedné velké kapse rohlík v ubrousku zabalený ve svačinové krabičce.
,,Stejně to nesnim." Odychla si ještě smutně. Šla si ještě do koupelny rychle vyčistit zuby a potom rovnou vstříc novému dni. Zabouchla za sebou dveře a po dlouhém chodníku vyšla rovnou k autobusové zastávce.
,,Hele šprtka!" Vykřikl zase jeden chytrák. Každá holka by si z toho nedělala hlavu, udělala by na něj smrtelný pohled a dál se s ním nevybavovala. Ale Mychio byla jiná. Jí pokaždé mrzelo, když se jí někdo posmíval. Dříve brečela. Teď už jenom sklopí hlavu a přemýšlí proč ona.
,,Hele nechte jí bejt!" Vykřikl náhle neznámý mladík. Měl zajímavý účes z šedých vlasů a přes obličej tmavě modrou masku. Mychio se se zájmem podívala na prvního člověka, kdo jí kdy bránil.
,,Co si to řekl?" Machroval ten, kdo se Mychio posmíval. Asi si myslel, že se ho neznámý kluk zalekne a bude prosit na kolenou, aby ho nezmlátil, ale to byl na omylu, na velkém omylu.
,,Ať jí necháš. Si snad hluchej?" Dělal udiveného šedovlásek. Kluci okolo namachrovaného kluka, který se jmenoval Gai začali uznale houkat.
,,To už sis ale dovolil příliš dědku s šedýma vlasama." Začal nadávat Gai.
,,Cha! Ty mi za to nestojíš, když se posmíváš takový chudince." Setřel ho šedovlásek.
Gai už by na něj velice rád skočil, aby se poprali, ale to jim překazil školní autobus, který právě přijel. Všichni nastoupili dovnitř a rázem autobus opět odjel. Směr střední škola na
Konoze 12.
Mychio byla neznámému, zřejmě novému klukovi celkem vděčná. Chtěla za ním jít a poděkovat mu, ale byla na něj taky pěkně naštvaná. Chudinka? Chudinka? Ona přece neni žádná chudinka, ozančením jí za chudinku u ní naprosto ztratil šanci. Ona se nikomu nevnucuje a vnucovat nebude. Ve škole mu poděkuje, aby se neřeklo a dál bude hrát, že nemá zájem. Ale ona zájem měla. Kluk se jí hodně líbil a navíc se do něho zamilovala hned, co jí začal bránit a napadat za ní Gaie. Musí to něco znamenat... Myslela si, dále už ale nepřemýšlela, protože autobus právě přijel na školní parkoviště.
Všichni vystoupily a šli rovnou do školy. Tam měl každý svou skříňku, do které si i Mychio dala vestu a tenisky a místo toho si nandala obyčejné pantofle. Chtěla už svojí skříňku zavřít, zamknout zámek, aby jí nikdo nic neukradl. Náhle se ale nad její postavou objevil velký stín. Vyděšená se podívala na toho, kdo se zřejmě opřel o skříňku. Mychio byla hodně nízká, takže hodně lidí bylo dost vysokých natolik, aby Mychio snadno zakryli svým stínem.
,,To mi ani nepoděkuješ?"Zeptal se s pobaveným úšklebkem nový kluk, který ji dneska ráno bránil před Gaiem. Mychio se chvíli jen tak koukala na jeho svůdný obličej. Dlouho se kochala jeho krásou. V rukách držela velkou plochou knížku, kterou tiskla ke svému tělu.
,,No?" Začal být netrpělivý.
,,A - j - já - já ti děkuju." Zakoktala Mychio.
,,Kakashi." Prozradil jí své jméno.
,,Kakashi." Dodala ještě. Potom ale naštvaně odešla do své třídy.

Měli zrovna angličtinu, ta Mychio skutečně šla, ostatně jako každý předmět. Posadila se do své druhé lavice. Seděla s jednou namyšlenou holkou, který byla hrozně oblíbená, a svou namyšlenost si vybíjela na Mychio. Vteřinu po Mychiíným příchodu zazvonilo na hodinu. Do třídy vešel vousatý pan učitel a s ním nový žák.
,,Á to snad ne." Pleskla se Mychio přez čelo.
,,Copak, copak, další kluk na kterýho nemáš? A promiň já zapoměla, ty na žádnýho nemáš." Zasmála se falešně namyšlená Karin. Mychio se jenom smutně podívala na lavici a poslouchala angličtináře.
,,Tak žáci tohle je váš nový spolužák. Jmenuje se Kakashi Hatake, pochází z Japonska, slovensky a česky ale přesto mluví velice plynule." Usmál se na něj učitel a poslal ho si sednout někam do třetí lavice, za Mychio. Učitel začal s výkladem dnešní hodiny, celou hodinu se třídou házeli psaníčka, jenom Kakashi a Mychio dávali pozor.
O přestávce se Mychio zvedla ze židle, zbalila si věci a šla do další třídy na přírodopis. Při chůzi jí ale opět někdo zastavil a chytnul si jí za rameno.
,,Ahoj, neřekla si mi vlastně tvoje jméno." Usmíval se Kakashi.
,,Nejsem povinná ti ho říkat." Odsekla ho.
,,Já ti svoje taky řek."
,,Mychio." Vytrhla se mu a šla dál. To si ale Kakashi nenechal líbit a doběhl jí zase.
,,Mychio, promiň, jestli sem tě nějak naštval tou chudinkou." Omluvil se.
Na tohle Mychio čekala, čekala až se jí omluví a stalo se. Chtěla se spřátelit. Možná víc než to, proto se chovala velice mile, ale nemusela to předstírat, šlo to od srdce. Mile se usmála.
,,To je dobrý." Odpustila mu.
V tom ale za nima přiběhla Karin a začala se jim vnucovat, měla o Kakashiho taky zájem. ,,Ahoj Kakashi, co se zatahuješ s touhle? Ale prosimtě, to je jenom místní šprtka, jedinej kdo tě má opravdu rád, sem já, milujem se, tak poď, pudem se líbat na nádvoří, ať nás všichni viděj." Sváděla ho.
V tom ale Kakashi udělal zásadní krok, který nejen Karin překvapil.
,,Vážně?" Usmál se provokativně. Chytnul si přihlížející Mychio za tváře a bez zeptání jí začal líbat. Po chvíli jí pustil a nechal jí tam naprosto omámenou stát.
,,Viděla si?" Zeptal se ironicky.
Karin zandala uraženě ruce v bok, jaké to ale ponížení...
Kakashi si vzal Mychio za ruku.
,,Neboj se mě Mychio." Uklidňoval jí.
,,Já se tě nebojim, já tě miluju." Usmívala se starostlivě.
,,Já tebe víc." Opětoval jí úsměv.

Nakonec se za rok, když jim bylo osmnáct vzali. Nikdy se nepohádali a Karin přešla ostudou na jinou školu. Mychio měla s Kakashim dva syny a jednu dceru, byli jedna velká šťastná rodinka...

.........................................THE END...........................................










PS strasne moc ti dekuju Elco je to rostomili si super eSbenko :D

Poviedka pre mna od KIRSTEN

15. května 2009 v 20:59

Konečně jsme se dočkali - pro Mychio


Tak a je tu další jednorázovka. Tentokrát na pár Sakura a Sasuke. Jen doufám, že se bude líbit....no dost těch keců.....tak přeji pěkné počteníčko....KIRSTEN

Sakura se vracela zpět z půlroční mise. už se těšila domů a na své přátele. Tak dlouho je neviděla a strašně se jí po nich stýskalo. Běžela ještě hodinku, když konečně stála před bránou. Vešla a za bránou se ještě zastavila a porozhlédla se. "Kotetsu a Izumo se na ni usmívali a hned za ní přiběhli.

Zachrana zivota

8. května 2009 v 18:11 | Xia Namayaka
Naruto pozor!" zakřičel Kakashi na svého žáka. Skočil přímo do rány. Do rány, která byla od Itachiho a měla patřit Narutovi. Kakashi se svalil k zemi a v hrudi měl krvavou ránu.
,,Utečtě, rychle!" rozkázal Saiovi a Narutovi. Věděl, že proti čtyřem Akatsuki nic nezmůžou. Jsou ještě příliš mladí.
,,Ne Kakashi - sensei, nemůžeme vás tady nechat." Odporoval mu Naruto a chtěl ho vzít do náruče, jenže se musel vyhnout shurikenům.
,,Sai, odveď ho odtud!" nakázal Saiovi. Sai jen kývl a popadl Naruto. Za chvíli odletěli na jeho orlovi.
,,Co uděláme s tímhle?" naklonil se nad ním Deidara.
,,Necháme ho tu. Zemře, už mu není pomoci. Musíme najít Kuyybi, jinak nás Pein, už opravdu zabije." Zavrčel na něj Kisame a všichni odešli. Zůstal tam sám. Už těžce dýchal a dělali se mu mžitky před očima. Zavřel oči a viděl jen tmu.

Něco ho studilo na hrudi, rukou si na ni šáhl. Když ucítil pohyb, prudce otevřel oči.
,,Jen klid, nehýbej se." Položila na něj zase studenou ruku.
,,K-kde to jsem?" Nemohl pomalu mluvit, jak měl vyschlo v krku.
,,Neboj se, jsi v bezpečí." Její hlas ho uklidnil.
,,Jak se jmenuješ?" zeptal se jí ještě. Chtělo se mu strašně moc spát.
,,Mychio."

Otevřel oči. Cítil se mnohem líp než předtím. Podle toho, jaká byla tma v místnosti, usoudil, že je ještě noc. Pomalu vstal z postele a rozhlédl se kolem. Byl to menší domeček, která měla nejspíš jen dvě místnosti a z toho jedna byla koupelna. Koukla se poté velké místnosti, kde ležel. V jedné části byla zařízená skromná kuchyňka a v druhé obývací pokoj a ložnice v jednom. Všiml si spící postavy na gauči. Neměl skoro žádnou bolest, a proto se k ní přiblížil. Byla to nějaká žena a byla krásná. Zvedl ruku a lehce jí pohladil po tváři. Najednou dostal obrovskou ránu do obličeje a ležel na zemi.
,,Jéžiši, promiň já nechtěla." Začala se mu omlouvat osoba.
,,To je dobrý, prostě ses bránila, Mychio." Řekl i její jméno, které si pamatoval ze všeho nejvíc.
,,Ty si to pamatuješ? Myslela jsem, že si byl tak zřícenej, že se ani znova neprobudíš." Divila se.
,,Jak dlouho jsem byl mimo?"
,,Dva týdny a tři dny." Řekla mu co nejpřesněji. Kakashi si jen smutně oddychl.
,,Mohl bych se zeptat, kde mám svoje věci?" zeptal se, když si všiml, že má na sobě jen svoje kalhoty.
,,Počkej přinesu ti je." Odpověděla a vyskočila z gauče. Za chvíli přinesla Kakashiho věci. Začal se hned oblékat, a když došlo na masku, zastavila ho.
,,Ne, nechci abys nosil tu masku na tváři."
,,Proč?" nechápal. Jen se začervenala.
,,Jsi hezčí bez ní." Usmála se na něj mile. Kakashi jí úsměv oplatil.

Pro Kakashiho to byly nejhezčí dny, které ve svém životě měl. S Mychio si skvěle rozuměl a hned se do ní zamiloval. Nejdříve si to nechtěl přiznat, ale nakonec svým citům nechal volný průběh. I Mychio cítila to samé. Žili spolu tři týdny. Celý den leželi jen v posteli a jen někdy vyšli ven.
,,Myslím, že bych měl jít do Konohy. Oznámit jim, že jsem na živu, aby mě můj ztřeštěný žák pořád nehledal." Usmál se na Mychio.
,, Přemýšlel jsem, jestli nechceš jít se mnou. Víš, abychom žili spolu v Konoze." Podíval se na ní s prosícím pohledem.
,,Kakashi, já…nevím, myslím, že je to špatný nápad. Moje místo je prostě tady, uprostřed lesa, kde o mě nikdo neví."
,,Mychio veř mi, v Konoze je nádherně." Přemlouval ji dál.
,,A musíš se tam vracet?" zeptala se ho s menší nadějí v hlase.
,,Musím. Mám tam své povinnosti. A hlavně svůj domov a tým, který nechci opustit. Teď jsou ten nejlepší, když se vrátil Sasuke. Prosím přestěhuj se se mnou do Konohy." Vysvětlil jí, jak to cítí on.
,,Promiň, nemůžu." Otočila s k němu zády. Kakashi se zvedl a oblékl. Věnoval poslední zamilovaný pohled na Mychio.
,,Nashledanou, lásko." Rozloučil se s ní a odešel.
,,Sbohem, Kakashi." A po tváři jí stekla slzy.

Všichni v Konoze oslavovali Kakashiho návrat domů. Z počátku si myslel, že se bez Mychio obejde, ale už byla jeho součástí. Byl stále smutnější. Už ani své knížky Icha Icha nečetl. Takhle to šlo pět měsíců.
,,Kakashi-sensei, co je vám?" zeptala se ho jednoho dne Sakura při tréninku.
,,Nic Sakuro, běž trénovat." Odsekl ji.
,,Kakashi, já vím že tě něco trápí. Tak mi řekni co to je?" začala mu tykat.
,,Víš, jak jsem byl dlouho pryč po tom útoku Akatsuki? Byl jsem u jedné ženy a zamiloval jsem se do ní, jenže jsem musel odejít a ona nemohla se mnou. Prostě nechtěla." Vysvětlil jí a jeho obličej se zdál smutnější.
,,Neboj se Kakashi, zase se setkáte." Usmála se na něj a zmizela pryč.

Seděl na okně svého domu. Koukal se někam do dáli. Najednou někdo zaklepal.
,,Dále." Ani se nekoukl, kdo to je.
,,Kakashi?" ten hlas. Ten hlas mu vždycky připadla tak svěží a nádherný. Rychle pohlédl ke dveřím. Stála tam Mychio.
,,Mychio, ty jsi sem přišla." Rozeběhl se k ní a políbil. Začaly ji téct slzy.
,,Au, netlač tak." Sykla. Kakashi se zmateně podíval.
,,Promiň, že jsem ti o tom neřekla." A podívala se na svoje vypouklé bříško. Kakashi vykulil oči.
,,To je moje…naše dítě?" zeptal se udiveně. Jen přikývla na souhlas. Kakashimu se rozlil po tváři úsměv.
,,Miluju tě Mychio." Popadl ji do náruče.
,,Já tebe taky." Zasmála se.
,,Tak dlouho jsem na tohle čekal."

KONEC
 
 

Reklama